Zůstal jsi sám v domě. A víš, že přijde. Víš, že se objeví. Monstrum. Nutí tě dělat divné věci. Nutí tě dělat věci, po kterých se cítíš hrozně. Máš výčitky svědomí. Věci, po kterých je ti špatně od žaludku a chce se ti zvracet. Ale stejně si nemůžeš pomoct a pokračuješ v tom. 

Ze začátku se tvářil jako kámoš. “Bude ti líp”, řekl. A ty jsi mu uvěřil. Šli jste spolu do obchodu a nakoupili tam všechny ty věci. A pak rychle domů. Nejraději by jsi běžel. Tak moc se těšíš, až budeš doma a všechny věci do jedné spotřebuješ.

Chceš přestat. Ale on tě nenechá. “Přece to tady nenecháš ležet”, říká ti. “To nemůžeš.” A tak ho poslechneš a pokračuješ, dokud to všechno nezmizí. A pak je ti zle. 

Čím dál jasněji začínáš vidět jeho pravou podobu. Všimneš si, že místo rukou má obrovské vidličky a přemýšlíš, jak je možné, že jsi to předtím neviděl. Najednou si ho konečně lépe prohlédneš. Je to slizoun. Chlap pořádně při těle. Na hlavě mu sotva zbylo pár vlasů. Na sobě má tílko, které je věčně umaštěné od jídla. Obrovské pařáty, které napichují, co se dá. A jeho podlý úsměv. Ten úsměv. Ten je nejhorší. 

Konečně ho dokážeš zřetelně vidět v celé jeho kráse. A už s ním nechceš žít. Ale je to těžké, pořád se vrací. Nemáš tušení, jak se ho zbavit.

Není to žádná povídka z hororu. I když to pro nás horor být může. To monstrum má jméno (Záchvatovité) Přejídání. “Záchvatovité” je v závorce, protože se nemusí jednat pouze o to. Pojem záchvatovité přejídání označuje poruchu příjmu potravy. Sama jsem s ní žila několik let a cítila jsem se podobně, jak jsem popsala výše. 

Člověk má nekontrolovatelnou potřebu nakoupit spoustu jídla. Slané jídlo, sladké jídlo, všechno jídlo. A pak se neuvěřitelně těší, až se někam schová a bude si moct jídlo sníst. Tyto eskapády totiž člověk podniká vždy zásadně sám. Nikomu to nepřizná. Není to žádné labužnické vychutnávání jídla, nýbrž hltání. Jako by šlo o život. Často vlastně dotyčný na jídlo nemá ani chuť, ale cítí nepřekonatelnou potřebu ho všechno sníst. A je to opravdu obrovské množství. Přirozeně se po takovém činu nemůže nikdo cítit dobře ani po fyzické, ani po psychické stránce. 

Nemusí se ale jednat pouze o poruchu příjmu potravy (PPP). To už je ta nejpokročilejší fáze. Přejídání a emoční jedení v nějaké formě určitě zažila a zažívá velká spousta z nás. Možná není tak pravidelné jako u PPP. Možná není tak extrémní. Přesto vás ale trápí a nevíte, co s tím. Možná se snažíte zhubnout, ale jakmile vás něco rozhodí, dáte si extra porci dortu. I o tomto je zde řeč.

Na internetu neustále přibývají návody na to, jak se stravovat, jak zhubnout, co jsou dobré a zlé potraviny. Jaká je nejnovější dieta a čeho se držet, aby se vaše postava konečně změnila do té vysněné podoby, kterou nosíte v hlavě. Některé návody nejsou zlé, dokonce mohou být velmi užitečné. Ale já mám pocit, že celý fitness průmysl toto bere za špatný konec. Klíčem totiž není přesně vědět, jak se stravovat. 

Emoční jedení totiž netkví v jídle samotném. Skrývá se za ním mnohem hlubší příčina. A ani to, když budeme expert na výživu, nám nepomůže (věřte mi, přesně to jsem doslova zkoušela).

Nakonec jsem však našla řešení. Začala jsem se věnovat myšlenkovým vzorcům. Zjistila jsem, co je třeba k tomu, abychom monstrum porazili. Je třeba pracovat s myslí. Přestat být jejím otrokem a stát se jejím pánem. 

Sama jsem si emoční jedení prožila (vlastně jsem si to prožila v té nejhorší formě záchvatovitého přejídání) a ráda bych s tím teď pomohla právě Tobě! Napsala jsem tedy na toto téma knihu, kterou si můžeš zakoupit v elektronické podobě.

Se svým monstrem jsem se už rozloučila. A tak jsem se ho po spoustě letech, které jsme spolu prožili, rozhodla představit světu. Takže teď píšu článek s názvem „Záchvatovité přejídání a já“.

Obecně není snadné o těchto věcech psát. Ale já se opravdu snažím, abych vám mohla pomoct a tak je třeba, abyste věděli i o mých vlastních zkušenostech. Se mnou totiž tento „kámoš“ byl snad DESET LET. Což opravdu není OK a mému zdraví to příliš neprospělo.

Bylo to skutečně tak, jak jsem psala výše. Nutkavá potřeba konzumovat jídlo. Jídlem totiž často vyplňujeme nedostatek. Bohužel ne pouze nedostatek potravy, ale i emoční nedostatky. Snažíme se vycpat tu obrovskou díru a máme pocit, že nám pomůže jídlo. Bohužel se kvůli tomu následně pouze točíme v začarovaném kruhu, ze kterého nikde nevidíme cestu ven. Nezávisí to totiž pouze na vůli. Často je to potřeba opravdu VELMI naléhavá. Musí být uspokojena ihned.

Do dnešního dne jsem nikde nenašla žádné relevantní materiály, které by se tohoto fenoménu týkaly. Důležité je slovíčko „relevantní“, protože materiálů jako takových je spoustu. Většina ale radí něco ve smyslu „méně se stresujte“. Haha, díky, Sherlocku, to jsem přesně potřebovala vědět. Víceméně je to pravda, ale pomohlo mi to? Ne. Další zase nabízí „trik, jak se okamžitě zbavit emočního jedení“. Žádný trik samozřejmě neexistuje.

Je třeba to brát postupně. Nahradit klíčové myšlenkové vzorce. Zbavit se emočních bloků. Vybudovat klíčové zvyky. Najít stabilitu. Vybudovat si zdravý vztah k jídlu. Spousta práce.

Valnou většinu ze svých deseti let „s kámošem“ jsem si neuvědomovala, o co vlastně jde. Prostě jsem chtěla jíst. Bylo to fajn. Spoustu let jsem strávila taky s „kamarády“ jménem Antidepresiva. Šlo to ruku v ruce. Byla jsem dítě a nedokázala jsem se tomu bránit. Nedokázala jsem sama ujít tu šíleně dlouhou cestu a zbavit se toho. Spousta lidí to bohužel nedokáže ani v dospělosti.

Každou noc mi bylo špatně. I tehdy, kdy se žádná „eskapáda“ nekonala. Můj organismus samozřejmě trpěl. Neměla jsem ani příliš energie, jelikož jsem sice prijímala spoustu kalorií, ale velmi málo hodnotných živin. A antidepresiva mě také unavila, otupila.

(Poznámka: Antidepresiva jsou v mnoha případech přesně tou správnou volbou! Rozhodně není mým záměrem od nich kohokoliv odrazovat. Často jsou to opravdoví zachránci! S lékařem samozřejmě vyberete taková, která vám vyhovují. To, co píšu zde, je pouze má vlastní zkušenost. Já konkrétně jsem totiž nepotřebovala antidepresiva, ale jiné řešení.)

Vstávání bylo učiněný horor. Moje hormony byly samozřejmě rozhozené taky. Velmi zjednodušeně řečeno, hormon, který vám pomáhá vstát, je kortizol. Aneb „stresový hormon“. Jeho hladina by měla být nejvyšší po ránu, probere vás. Já jsem to měla ale samozřejmě naopak. Navíc nejen, že mi bylo špatně v noci, ale i ráno. Do snídaně jsem se nutila, jedla jsem ji s velkou nechutí. Ale tehdy se ještě věřilo, že snídaně je základ dne a že bez ní nelze existovat. A tak jsem ji prostě musela sníst.

Asi v polovině mého „sedánku s kámošem“ jsem se vydala na určitou…fitness cestu. Vždycky jsem byla aktivní člověk, ale tehdy jsem se tomu začala opravdu věnovat. Chodit do posilovny, počítat každou kalorii… Kdybych o tom psala článek, mohl by se klidně jmenovat například „Jak jsem si ničila zdraví vol. 2“. Co je pro nás teď ale důležité, tak to, že občas jsem opravdu dokázala svůj příjem krotit, když jsem si vážila každé sousto, co jsem snědla. Kdybychom spolu teď mluvili, zeptala bych se vás „myslíte, že to bylo dlouhodobé?“. Určitě byste odpověděli „ne“. A měli byste naprostou pravdu.

V tomto období se moje postava hodně změnila. Zvenčí to vypadalo, že k lepšímu. Rapidně jsem zhubla. A měla jsem super zadek. Co chceš víc? Možná jen být zdravá. A to jsem vážně nebyla. Mezi dny, kdy jsem svůj příjem hlídala, se vyskytovaly určité neplánované „cheat days“. V tyto dny se většinou vyskytl nějaký problém. Větší stres, než obvykle. Jelikož můj příjem v osatních dnech byl ale nižší, než by měl být, moji hubnocí snahu to nezmařilo. Chvíli to fungovalo. Dokud jsem žila v jakési..vlastní bublině.

Jednoho dne ale bublina praskla. A život přinesl další problémy. Stres. A můj „kámoš“, se kterým jsem se vídala už malinko méně, se ke mně opět naplno nastěhoval. Myslím, že tehdy začalo zatím jedno z nejhorších období mého života. A „kamarád“ na tom měl velký podíl. Měla jsem chuť už navždy zůstat v posteli. Se svým jídlem. Nikdy nevylézt. Nemuset s nikým mluvit, nikam chodit. Mimo jiné jsem měla samozřejmě problém s tím, jak vypadám. Nechtěla jsem se ukazovat na veřejnosti. Vždy jsem ale byla poměrně silný člověk a přes to všechno jsem vlastně žila na oko „normální život“. Ale normální určitě nebyl. Nejlíp jsem se cítila doma v posteli obklopená jídlem. Nejhůř jsem se cítila asi třicet minut po tom. Doma v posteli obklopená obaly od jídla. Kdy se mi chtělo zvracet a brečet zároveň.

Jaké to je, když sníte obrovské množství jídla najednou? Nepříjemné. Víceméně vám jídlo, které jíte, ani moc nechutná. Ale zkrátka ho MUSÍTE sníst. Nenechat ani kousíček. Za normálních okolností by mi taková spousta vystačila třeba na dva dny. Takže jak se po tom může asi člověk cítit, si možná dokážete představit. Je mu zle. Vážně zle. Psychicky, ale v tu chvíli především fyzicky. Je přecpaný. A jediná „činnost“, která v tu chvíli připadá v úvahu, je ležet.

Tehdy to zašlo všechno trošku do extrému. Vždycky jsem byla pozitivní a sebevědomý člověk. Se vším se nakonec poprala a bylo fajn. Ale tehdy? Tehdy ne. Porucha příjmu potravy, deprese, sebevědomí na nule, vlivem toho všeho samozřejmě i zdravotní potíže. Článku teď dodám ještě depresivnější nádech, protože zmíním, že jsem si tehdy říkala, že by bylo mnohem lepší, kdybych vůbec nebyla.

A teď si možná říkáte, proč jsem nevyhledala odbornou pomoc. Ale když se vrátíte o pár odstavců nahoru, všimnete si, že jsem zmiňovala antidepresiva. Vyhledala jsem odbornou pomoc. Už několik let před tímto fiaskem. Psychiatra i psychologa. Dokonce několik. Nevím, jestli jsem měla jen smůlu na doktory, ale práce s nimi byla naprosto zcestná, irelevantní a situaci absolutně neřešila.

Nicméně ano, přichází happy end. Naučila jsem se s odstupem posuzovat i svůj život. Objektivně určit, co se děje a co s tím udělat. Odstranit deprese, úzkosti a i tu zpropadenou poruchu příjmu potravy. Naučila jsem se být velmi šťastný člověk každý jednotlivý den, opravdu, bez přehánění. Ale cesta to byla dlouhá.

Postupně jsem došla k velké mentální transformaci. A dnes jsem úplně jiná. Stabilní. Uvědomuji si, že mého “jádra” se ve skutečnosti nedotýká nic, co mysl řeší. Netrpím žádnými emočními hlady. Jsem kompletní. Samozřejmě jsou momenty, kdy začnu být nějakým způsobem uvnitř sebe reaktivní. Kdy se mnou cloumají emoce. Kdy jsem třeba i nešťastná. Ale pod tím je vždy uvědomění, že je to v pořádku. Že je to iluze. A že se nic neděje. 

Život je ještě krásnější právě díky našim smyslům, díky myšlenkám a emocím. Pokud si uvědomujeme, že nás nic nemůže ohrozit a jsme plně stabilní, naučíme se užívat si “vzestupy a pády” naší mysli.

Věřte, nebo ne, ale začne vás vlastně bavit, když občas bude nešťastní. Protože budete vědět, že o nic nejde. A následně si budete užívat ten vzestup. Budete vědět, že jste naživu. Budete chtít otevřeně milovat, smát se, křičet, nadávat a plakat. Budete chtít navazovat různé vztahy s ostatními lidmi. A nerozhodí vás, když nevyjdou podle vašich představ.

Budete schopni vydat ze sebe „všechno“, protože budete vědět, že vaše zásoba je nekonečná. Že nemáte omezené množství lásky, nebo čehokoliv jiného. A čím víc jí proudí skrze vás, tím příjemnější to je pro vás. Nebudete se bát mít srdce na dlani. Nebudete se bát ostatním postavit. Nebudete se bát, že vám někdo ublíží. Nebudete se urážet a nebudete dotčení. Nebudete strádat, ani hladovět. Nebudete mít strach. Protože budete vědět, že je vše v pořádku. 

Chtěla bych ale ještě dodat, že záchvatovité přejídání je podobný prevít, jako třeba anorexie. Jenomže se o něm méně mluví, jelikož je méně na očích. Když člověka „nepřirozeně ubývá“, je to podezřelé. Když člověka přibývá, je to prostě lenoch/žrout. A tito lidé o tom sami nemluví, stydí se. Ale pokud někdo z vás čtenářů touto poruchou trpí, vězte, že v tom opravdu nejste samy a že není třeba házet flintu do žita. Zvládnout se dá všechno!

Důležité ale je jít na všechno postupně. A dbát v první řadě na zdraví. Psychické a fyzické. Až pak začít řešit vzhled, nebo cokoliv podobného. Opačně to nebude fungovat.

Pokud máš pocit, že nevíš, co s tím, tak zkrátka mrkni na to, co jsem vytvořila pro Tebe.