JAK ZAČÍT TVOŘIT TU NEJLEPŠÍ VERZI SEBE SAMA

Cítit se lépe, žít lépe. Být spokojenější, produktivnější a žít podle svých vlastních představ. To je nejspíš přání každého z nás. Často máme ale pocit, že něco takového je jen pro vyvolené. Že někteří lidé se mají zkrátka lépe. Jsou krásní, úspěšní a šťastní. Posouvají se stále dál a jde jim to jako po másle (kdo maže, ten jede?). Máme pocit, že my na to prostě nemáme povahu. Že ačkoliv bychom se chtěli posunout a zlepšit náš život, není nám to souzeno. Není tomu ale tak. I my můžeme žít podle svých představ. Jakto?

Neuroplasticita

Naše osobnost, identita, je vlastně pouze takový shluk všech našich zvyků, preferencí, dovedností… Mění se ale každý den. Nebo minimálně má tu schopnost. Často ale zůstáváme pořád v těch stejných zajetých kolejích. Proč? Je to totiž snazší. Naše tělo šetří energii všude, kde může. A využívat již „vyšlapané cesty“, vybudované neuronové pletence, je zkrátka úspornější. My mu nedáváme žádný přímý impulz, aby svoje cesty změnilo, tak proč by mělo, že? Samo od sebe určitě nebude mít iniciativu „plýtvat energií“.

Následně se chováme pořád stejně. Roky a roky. Máme stejné zvyky, stejnou povahu a všechny dny nám připadají jednotvárné. Nemusí tomu tak ale být.

Snažte se svoji povahu vnímat jako pouhý zvyk. Jelikož tomu tak víceméně je. Samozřejmě máme nějaké preference, ano. A to je v pořádku. Něco se nám líbí víc a něco méně. Každopádně to, jestli jsme důslední, nepořádní, hlasití, přísní, chaotičtí… můžeme z velké části ovlivnit. Pokud jste s nějakým povahovým aspektem spokojeni, pak je to zcela v pořádku. Pak je to nejen návyk, ale i součást vašich preferencí. Ale pokud nejste? Pak takoví být nemusíte.

Náš mozek je totiž neuroplastický, jak už jsem naznačila. Má schopnost se „přeshlukovat“ a měnit tak způsob, jakým fungujeme (zjednodušeně řečeno).

To, jací jsme nyní, máme pevně zažité. A proto to vypadá jako neměnný fakt. Cesty jsou už vyšlapané a udusané. Pokud se ale rozhodneme vydat v nějakých oblastech jinou cestou, bude to sice chvíli fuška, ale je to možné. Náš mozek nás poslechne. A po nějaké době bude preferovat novou, vámi zvolenou cestu.

Jak to udělat?

„No ok ok, můžu teda být kýmkoliv chci. Ale mohla by jsi mi taky říct, jak to mám jako udělat?!“

To, co často opakujeme, se stává automatickým. A tím pádem nejen naším zvykem, ale také součástí bytí. Stane se z toho část nás. A proto jste právě přesně takoví, jací jste. Pokud něco chcete změnit, musíte zkrátka chodit novou cestou, dokud si na to nezvyknete. Abychom se ale lépe pochopili, dám vám nejen několik konkrétních tipů, ale také příklad sama v sobě.

Je spousta vlastností, na kterých chci pracovat. Jedna z těch nejdůležitějších je ale moje chaotičnost. Náš vnitřní svět se promítá vždy do toho vnějšího, takže z celého mého života se občas stává jeden velký chaos. Jsem si vědoma toho, že já sama jsem pánem svého života a využívám toho v plné míře. Což znamená, že „hranice“ mého života neurčuje nikdo jiný než já. A tak jediné, co mému životu vládne, jsou rutiny, které si vytvořím já, hranice, které si sama nastavím a zvyky, které mám zažité.

Dokážete si tedy určitě představit, jaký to umí být chaos. Žádný pevný každodenní režim. Žádný stanovený čas, kdy jím, kdy pracuji, kdy odpočívám… Ze začátku se to může zdát super. Můžu si dělat co chci, kdy chci. Ale ve výsledku to vypadá spíš tak, že nikdy nejsem 100% produktivní, soustředím se na sto věcí najednou, nikdy neodpočívám a jídla odbývám. Ne úplně super. A čím víc volnosti jsem v životě měla, tím víc mi bylo jasné, že na tom musím zapracovat. Co mi pomohlo nejvíc?

1) Závazek, proč

O tom, abyste si našli své „proč“ bylo napsáno už mnoho. Je to ale skutečně věc, která mi pomohla nejvíc. Důvodů, proč být organizovanější je samozřejmě spoustu. Včetně šťastnějšího života a vyšší produktivity. To je samo o sobě ale takové „prázdné“.

„Proč na sobě chceš pracovat?“
„Protože chci mít šťastnější život a být produktivnější.“

Důvody jsou to naprosto skvělé, ale přesto, věřte mi, v motivaci vám příliš nepomohou.

Jakákoliv změna k lepšímu vám může pomoct mít šťastnější život. Přesto ale pokud tuto větu budete chtít použít jako „hnací motor“, nebude příliš silný. Co to vlastně konkrétně znamená „mít šťastnější život“? Jak to chutná? Proč to mám chtít? Buďte mnohem konkrétnější.

Jaký je můj závazek? Chci mít pozitivní vliv na co nejvíc lidí. Chci přimět víc lidí po celém světě usmívat se, cítit se vyrovnaně a žít takový život, jaký chtějí. To je mé „proč“. K tomu jsem se zavázala a to chci dodržet.

Tím pádem potřebuji být každý den maximálně produktivní. Potřebuji dokončovat věci a potřebuji sama vést spokojený a vyrovnaný život, jinak nebudu schopna tak efektivně vytvářet různá řešení. Musím také všechno neustále posouvat dál, abych byla schopná zasáhnout víc a víc lidí. 90% práce, kterou každý den dělám, zatím nejde vidět. Ale přesto se zvládám každý den držet toho, co jsem si určila. Protože vím, že se možná najdete jeden člověk, kterému nějaký můj výtvor opravdu pomůže. Nebo třeba zvedne náladu. A za to to stojí. To je mé silné „proč“.

Jaké bude to vaše?

2) Jak?

Jakmile jste si vyjasnili, proč chcete na něčem pracovat, měli byste si také vymezit, co konkrétně změníte. Začněte kousek po kousku. Nezapomeňte, že naše osobnost je jen jakýsi soubor zvyků, preferencí a tak dále. Řekněme, že je někdo extrémně líný. Co to vlastně znamená? Co ho činí líným? Jsou to právě jeho zvyky! Jeden po druhém. Dá se to rozkouskovat. Není to žádná obří jednotná věc. Pokud tedy takový člověk chce začít být aktivnější, musí začít měnit zvyky jeden po druhém.

Tři zvyky

Pokud to chcete vzít z gruntu, určete si tři nové zvyky. Samozřejmě vám stačí i jeden, ale jít přes tři by nebylo příliš produktivní. Pokud by toho na nás bylo moc, zřejmě bychom nezměnili nic.

Nejen ale že zvyků by nemělo být moc velké množství, neměly by ani být příliš složité. Měly by to být věci, které snado aplikujete. V případě, že chcete zkrotit lenost, by to mohlo být například:

1. Každý den se půjdu krátce projít.
2. Přestanu ráno odkládat budík.
3. Začnu chodit po schodech místo ježdění výtahem.

Postupně tak začnete budovat novou, aktivnější osobnost.

3) Jak dlouho?

Říká se, že než je vybudován nový zvyk, trvá to asi 28dní. Pravdou ale je, že tento čas je variabilní a u každého se lehce liší. Je ale pravdou, že své nové „manýry“ byste měli budovat nejméně měsíc. To ale zní tak nějak…moc závazně, že? Ano. A pokud vás to děsí, pak tudy cesta nevede.

Spousta lidí vám bude tvrdit, že jakmile nebudete své nově vybrané zvyky dodržovat alespoň měsíc, tak se na to můžete rovnou vykašlat. A co vy tedy uděláte? Poslechnete ho.

A rovnou se na to vykašlete.

Co kdybychom na to šli jinak? Co kdybyste dali sami sobě závazek, že budete svůj nově zvolený režim dodržovat týden? Nezní to přívětivěji? Pokud po týdnu usoudíte, že to dělat nechcete, můžete přestat. Pokud usoudíte, že jste zvyky možná zvolili špatně, upravíte je. A pokud budete schopni pokračovat, pak budete pokračovat další týden. Týden po týdnu.

Varování!

Nové zvyky pro vás budou nepohodlné! Jak už jsem psala, vaše tělo rádo šetří energii. A vy jej teď nutíte budovat nové neuronové shluky?! Co si to dovolujete?!?

Tělo vás samozřejmě poslechne. Ale nesmíte čekat, že to bude úplná malina. Zřejmě se vám nebude příliš chtít.

Často něčeho skutečně chceme dosáhnout. Nejsme spokojeni s tím, kde právě jsme. Pravdou ale je, že naše aktuální pozice je většinou zároveň naše komfortní zóna. A jen velmi neradi z ní vystupujeme. A nechápejte mě špatně! Vaše komfortní zóna může být také velice nekomfortní!

Vidím to například i v případě, kdy se věnuji tématu o emočním jedení. Snažím se pomáhat, jelikož je to něco, čím jsem si sama procházela velmi dlouho. Podobné problémy nemají žádné jedno konkrétní řešení. Je třeba změnit myšlení. A tím právě vystoupit ze své komfortní zóny.

Emoční jedení je velmi nepříjemná záležitost. Dokonce nebezpečná. Opravdu z ní chceme ven. Ale přesto spousta lidí hledá různé výmluvy i když dostane do rukou jednoduché nástroje, které by jim mohly pomoct. Nejsou ochotni principy dodržovat. Nejsou ochotni se k tomu skutečně zavázat.

Zůstat takoví, jací jsme, je zkrátka mnohem pohodlnější. Často si neuvědomujeme, že to tak je. Často máme jen pocit, že nám to nějak nejde. A že to asi nedokážeme.

Takže až tenhle pocit přijde, vězte, že ho máme všichni! Ale to je v pořádku, pokračuj v tom, co dělám. Najdi si své „proč“ a drž se toho. Ono to půjde!