5 VĚT, KTERÝMI SABOTUJEME SAMI SEBE

Znáte to. Vytyčíte si nějaký cíl. Možná byste rádi změnili svůj život. Možná byste chtěli zlepšit svoji fyzickou kondici. Možná potřebujete splnit nějaký úkol. Možná se chcete něco naučit. Ať už tak, či onak, sebesabotáž není nikdy příliš vítaná. A rozhodně není vědomá (doufám!). Přesto ale sami sebe sabotujeme. A to poměrně často. Všechno je tak o poznání komplikovanější, než by mohlo být. A jak že se to děje?

1) „Nejde to!“

Když si řeknete, že něco nejde, vždycky budete mít pravdu. Ne proto, že by skutečně neexistovala cesta k řešení. Ale zkrátka proto, že ji nenajdete. Tím, jak jsme nastaveni, zároveň určujeme, co z toho, co je kolem nás, vnímáme. Pokud jste tedy přesvědčeni, že něco nejde, pak kolem sebe budete vnímat pouze důkazy, že to nejde a dokonce důvody, proč to nejde.

Možná se vám to ale zdá matoucí.

„Jak si můžu říct, že to jde, když to nejde?!“

Spousta lidí by vám možná prostě řekla, že všechno jde. A také je to víceméně pravda. Faktem ale zůstává, že pokud jste přesvědčeni, že daná věc nejde/nefunguje/nedaří se vám…, je velmi těžké věřit v opak. A proto spíš než přesvědčovat sebe sama, že daná konkrétní věc skutečně nějak jde provést, zkuste se postupně naučit, že takto skutečně fungujeme.

Kdykoliv jsme o něčem přesvědčeni, aplikuje se to v našem životě. Věříte tomu? Ne? A právě to je to, co musíte změnit nejdříve! Abych vás o tom přesvědčila, vysvětlíme si, proč tomu tak je.

V hlavě máme něco, čemu se říká retikulární aktivační systém. A je to vlastně takový náš „vrátný“. Nejsme totiž schopni v jednu chvíli vnímat všechny podněty najednou. Zpracováváme pouze ty, které jsou pro nás prioritní. Což se určuje dle našeho nastavení mysli a soustředění.

Pokud tedy vašim záměrem bude například najít červenou barvu, začnete si více všímat všeho červeného ve vašem okolí. Pokud se tohoto záměru budete držet celý den, budete červené věci vnímat celý den. Samozřejmě tomu tak ale není pouze s barvami.

Pokud si řeknete, že něco nejde, pak právě to je váš nynější bod soustředění. A tak dlouho, jak si to budete myslet, budete vnímat věci, které tomu odpovídají. A zkrátka to tedy skutečně nepůjde.

Už se vám někdy stalo, že jste potřebovali vyřešit nějaký problém, ale ne a ne přijít na řešení? Tak jste to vzdali a šli se projít. A najednou řešení jako by vám do hlavy přímo spadlo! To proto, že když *hledáte řešení*, váš bod soustředění je takový, že jej nemáte. A tak vnímáte pouze to, co odpovídá stavu, kdy nemáte řešení. Jakmile tento bod soustředění opustíte, řešení může přijít.

Takže jak to souvisí s prvním bodem naší sebesabotáže?

Rozumím, že vám přijde podivné si o něčem, co nejde, říct, že to jde. Rozumím, že jste skeptičtí. Ale jakmile budete chvíli pozorovat své vlastní myšlení, zjistíte, že to skutečně funguje tak, jak jsem popsala výše. Že veškeré vaše vnímání se skutečně orientuje podle bodu vašeho aktuálního soustředění. A jakmile si toto ověříte, bude mnohem jednodušší své nastavení mysli přeorientovat.

A díky tomu si říct, že to, co „nejde“ vlastně asi jde. A ono to půjde.

Samozřejmě, některé věci jsou skutečně nemožné. Pokud mým záměrem bude, aby mi teď ze stropu spadl do obýváku chlaďák plný kinder pingui řezů, pak mi nejspíš nepomůže ani sebevětší úsilí vynaložené na změnu mindsetu. Přesto ale můžeme najít řešení mnohem více věcí, než si myslíme. Tak to alespoň zkuste. Zkuste na chvíli uvěřit tomu, že to jde. A uvidíte, co se stane!

2) „To už znám!“

Chcete se něco naučit. Ale všechny informace, které jste schopni najít, už prostě znáte. A nebo ne?

NE!

Jak to můžu vědět? Mám pro to dokonce dva důvody:

1) Informace vnímáme po vrstvách

Vše, co je kolem nás, vnímáme ze svého vlastního úhlu pohledu. Tento úhel se ale neustále mění s tím, jak se vyvíjíme. Znamená to tedy, že pokud si ten stejný článek přečtou dva různí lidé, oba si ho interpretují trochu odlišně a odnesou si z něj odlišné informace. Navenek budou možná působit stejně, budou stejně pojmenované. Ale pro každého z nich budou znamenat něco trochu jiného.

Neplatí to ale pouze u dvou různých lidí. Platí to také u dvou různých verzí vás samotných. Řekněme, že si přečtete tento článek. Něco vás možná zaujme, něco si z něj odnesete. A máte pocit, že jinak už to všechno znáte. Pak ale na článek znovu narazíte za rok a znovu si jej přečtete. A najednou zase informace přijmete do větší hloubky. Pochopíte víc věcí. Zaujme vás věta, které jste si dřív nikdy nevšimli, protože pro vás nic neznamenala…

Informace na sebe vrstvíme.

Jak jsem psala, vše, co je kolem nás, vnímáme ze své vlastní perspektivy. Znamená to, že to, co neznáme, pro nás neexistuje. Ne, že bycho to neviděli. Ale zkrátka k tomu nepřiřadíme ten význam, který to skutečně může mít. Informaci ale nějakým způsobem přijmeme. Dostaneme do hlavy základ. A tím pádem náš „výchozí bod“ je zase o něco dál.

Odteď už všechny podobné informace vnímáme z nového „výchozího bodu“. Jakmile objevíme informaci, která na tento výchozí bod navazuje, přijeme tu. A naše vědomí se zase posune. Po tomhle „posouvání“ se často stane, že při čtení článku, který nám dřív skoro nic nedal, najednou objevujeme tolik informací! Jelikož konečně už jsme schopni je zpracovat. Jsme schopni jim přiřadit jiný význam.

I tato informace, kterou jsem vám právě předala, má jistou hloubku. A tak i k této informaci je fajn se vracet. Já sama pořád víc a víc obdivuju tyhle naše „vnitřní světy“ a to, v jaké míře nás ovlivňují. A stále přicházím na něco nového.

2) Různé úhly pohledu

Když už jsme u „vnitřních světů“, rovnou si uvedeme druhý důvod. Navazuje na ten první, ale přesto je jiný.

Jelikož každý přijímáme informace svým vlastním úhled pohledu a pro každého z nás znamenají trochu něco jiného, znamená to, že je také jinak prezentujeme. Pokud se tedy od někoho naučíme a následně tu stejnou věc budeme učit někoho jiného, vložíme do ní kus sebe. Kousek z našeho osobního světa. Jelikož je to způsob, jakým jsme informaci přijali a je to pro nás normální. Skrývá se v tom ale obrovská přidaná hodnota.

Pokud se tedy budete učit to samé od různých lidí, vždy se naučíte něco nového. Ale to není jediná výhoda různých autorů.

Jak jsem už naznačila v předchozím bodě, vnímáme pouze informace, které nám jsou blízké. A na tom jestli jsou, nebo nejsou, má velký podíl i forma, kterou jsou informace prezentovány. Může se tak stát, že naprosto tu samou věc od někoho pochopíte tak, od druhého onak a od třetího vůbec. Záleží vždy na tom, jak moc jsme schopni si nový obsah přiřadit k tomu, co už známe.

Já osobně skutečně přijímám většinu informací několikrát. Vzdělávací videa si pouštím po nějaké době znovu, abych si obsah osvěžila. Knihy čtu víckrát. Kurzy si procházím znovu. A vždy tam najdu něco nového. Něco, co mi předtím nedošlo.

3) „Nezvládnu to udělat dost dobře!“

Snaha o dokonalost je sebesabotáž jako vyšitá. A vy to asi víte. Ale stejně si to rozvedeme, abyste se na to podívali blíž. Pak pro vás možná bude snazší se spokojit s „nedokonalým“ výsledkem. Pojďme si opět uvést dva důvody. Proč je hloupost čekat, až budu danou věc umět perfektně?

1) Jak se ji naučíš?

Já vím, že je těžké si přiznat, že ze začátku budeme dělat chyby. Že nejdřív to bude pěkný chaos. Ať už se jedná o cokoliv, pokud je to pro nás nové, chvíli trvá, než se zorientujeme. Ale jak se zorientujeme? Jedině tou činností!

Dřív jsem ve všem čekala, až budu vše umět lépe. Až budu schopná vytvořit dokonalý výsledek. A tak jsem si veškeré projekty zbytečně spozdila o pěkně dlouhou dobu. Protože cokoliv, co chceme dělat, se naučíme jedině děláním. Takže rovnou skoč do vody!

Je úplně jedno, jestli to bude hrozné. Bez prvních pokusů se nikdy nedostaneš k tomu, se kterým budeš spokojený/á. Takže je to buď pár hrozných výsledků a pak super, nebo žádný výsledek.

2) Vše je nekonečné

Nejpodstatnější je však tento důvod. Dokonalosti dosáhnout nejde. Často slýcháme, že nikdo není dokonalý. Většinou máme na mysli to, že každý má nějaké chyby. Co kdybychom se na to ale podívali ještě i z jiného úhlu pohledu?

Expanze je všudypřítomná. Všechno může být stále lepší. Všechno se pořád může vyvíjet, posouvat. Zeptejte se sami sebe, můžete v něčem být tak dobří, že už se nemůžete zlepšit?

Vězměme si jako příklad nějaké profesionální basketbalisty. Jsou opravdu dobří. Světová špička. Ale přesto i oni občas koš minou.

Vezměme si jako příklad životní cíle. Máte všechno, po čem jste před rokem toužili a ještě víc. Daří se vám skvěle. Máte spoustu peněz, skvělé vztahy a překypujete zdravím. Je to dokončené? Ne. I naše touhy se neustále vyvíjí a ať už máte cokoliv, vždy budete chtít něco dalšího. Není to chamtivost. Je to lidské, zcela normální, přirozené.

Nebo si vezměme jako příklad nějakou naši rutinu. Možná nám slouží skvěle. Ale opravdu se nedá nějak vylepšit? Opravdu se už nikdy nikam neposune? Určitě ano, protože se neustále posouváme i my.

Slovo „perfektní“ má původ v latině. Objevuje se tam slovíčko „perfectus“, což znamená „dokončené“. Není ale možné, aby cokoliv bylo dokončené. A tak to nemůže být ani perfektní. Když říkáme, že je něco perfektní, myslíme „skvělé“. Vždy je tam ale prostor pro zlepšení.

To znamená, že jakmile nám naše práce připadá perfektní, máme problém!

Perfektní totiž není. Znamená to ale, že nevidíme, kam bychom se ještě měli posunout. Znáte Dunning-Kruegerův syndrom? Ve zkratce to znamená, že „nevíme, co nevíme“. Čím víc informací přijmeme, tím víc si uvědomujeme, kolik mezer ve vzdělání ještě máme. Čím méně toho o něčem víme, tím lepší si často připadáme, jelikož si neuvědomujeme velikost a hloubku tématu.

Pokud máte tedy pocit, že je něco skutečně perfektní, pak je to ve finále možná spíš špatně. Znamená to, že se pohybujete v „moc malém rybníčku“.

Snažte se vždy dosáhnout tak na 80%. Pokud usoudíte, že to, co děláte, můžete hodnotit na 80%, pak je to skutečně brilantní!

4) „Tak tohle je nepřijatelné!“

Přiznám se vám, že mě nenapadla žádná věta, která by téma lépe vystihovala. To, co chci otevřít, je ale stěžování si.

„Ono je to ale doopravdy strašné, tak proč si nemůžu stěžovat, když je to pravda? A jak se tím sabotuju?!“

Už se vám někdy stalo, že byste skutečně dosáhli toho, co jste chtěli, hádkou a byli pak opravdu spokojení? Možná si budete nalhávat, že ano. Já se ale vsadím, že to ve vás minimálně vyvolalo nepříjemný pocit.

Když si stěžujete ostatním, nepřimějete je tak, aby s vámi lépe spolupracovali.

Představte si, že jste v obchodě. Pokojně si nakupujete. A uvidíte paní, která si na něco horlivě stěžuje prodavačce. Má na ni nějaké požadavky a je opravdu nepříjemná. Prodavačce už dochází trpělivost a začíná být nepříjemná taky. Paní zřejmě ani tak nedostane, co chce a podává si stížnost u vedení obchodu, odkud jí zkátka pošlou stručnou omluvu.

Bylo to k něčemu? Ne. Bylo to příjemné? Ne.

Kdyby ta samá paní přistupovala k věci jinak, zřejmě by se dočkala i jiných výsledků. Prodavačka by nejspíš ani tak nebyla schopna poskytnou službu, kterou požaduje. Nicméně možná by poradila, kde jinde je k dostání. Možná by si krátce popovídaly a vyměnily své zkušenosti. A možná by to oběma vykouzlilo úsměv na rtech.

To, že něco, co chcete, je zrovna nedostupné, je nepříjemné. A jestli chcete, můžete si stěžovat. Ale bude to k něčemu?

Ne. Je to jen další forma sebesabotáže. Jestliže já budu vysílat tento „negativní vibe“, pak přesně tohle taky dostanu zpět. A předpokládám, že to není to, co chcete.

Pokud si stěžujete sami pro sebe, je to velmi podobné bodu číslo jedna (nejde to)!

5) „Udělám to, až…“

Spoléháte se na budoucnost. Nemám na mysli odkládání a prokrastinaci. To je sice taky sebesabotáž, ale je příliš očividná na to, abych ji zde rozebírala. Mám na mysli trochu něco jiného.

Často čekáme na lepší podmínky. Ne proto, že bychom věc cíleně chtěli odložit. Ale protože předpokládáme, že na ni přijde vhodnější doba.

V některých případech je to samozřejmě pravda. Některé věci jsou závislé na ročních obdobích a podobně. Často ale čekáme na lepší životní podmínky obecně. Na budoucnost. Ale víte co? Ona nepřijde.

Je to teď a vždycky teď.

V této pasti jsem se už ocitla víckrát, než je mi milé. Čekala jsem, až se tohle pozitivně vyvine a já budu lepší v tamtom. Protože pak! Pak to bude super! Začnu točit videa, až se naučím lépe prezentovat. Půjdu na taneční lekci, až budu štíhlejší a budu se cítit lépe!

To všechno je sice hezké a pro danou činnost to možná skutečně lépe funguje. My ale často děláme to, že jen čekáme, až se to stane. Řekneme si, že chceme zajít na nějakou taneční lekci. Zároveň se ale momentálně necítíme dobře ve svém těle. A řekneme si, že to pro nás bude příjemnější zkušenost, až se zase dostaneme do formy. A pak jen čekáme, až budeme ve formě. Nesnažíme se do ní dostat!

Já vím, že je očividné, že takhle to nefunguje. Že víte, že se zítra nevzbudíte o dvacet kilo lehčí. Problém ale je, že si často neuvědomíme, že dané podmínky nejspíš v blízké době tvořit nebudeme. Nebo si to nechceme přiznat.

Často se stává, že něco opravdu chceme dělat. Ale čekáme, až nastane XY. Jenže i když je XY pro nás dost fajn představa, není to naše momentální priorita. Důležitější je pro nás činnost, která na tom závisí. A s tou čekáme.

Je důležité si vědomě říct, že budoucnost prostě nepřijde. Že musíme vytvářet ty podmínky, které chceme. Často tak musíme přehodnotit buď své priority (pustíme se do dosahování XY), nebo se smíříme s podmínkami, které máme k dispozici teď.

Všechny věci, které jsem zde popsala, vychází z vašeho mindsetu. Z toho, do jaké hloubky si uvědomujete svoji mysl a vnímáte jednotlivé myšlenky. Není to o tom si přečíst jeden článek. Protože sám o sobě vám přinese pramálo. Je to o tom se konstantně posouvat. Konstantně zjišťovat víc a víc o svém mindsetu.

Pokud budete brát věci jako komplex, pak vám i každý jednotlivý dílek přinese mnohem víc. Pokud chcete změnu, musíte změnit myšlení obecně. A přesně k tomu se vás snažím vést ve svých článcích. Snažím se také vytvářet produkty (jako E-Knihy a kurzy), které pojednávají o něčem jako o celku. Všechny informace tak totiž mají pro nás najednou nezměrně vyšší hodnotu.

Pokud se vám líbí styl, jakým vám obsah podávám, budu moc ráda, když se budeme posouvat dál společně!