NEGATIVNÍ EMOCE JAKO NÁSTROJ?!

Emoce. To je něco, o čem je zde řeč pořád znovu a znovu. Emoce jsou ale zároveň palivem všeho. Vše, co děláme, děláme pro emoce. Pro to, jak se (ne)chceme cítit. Určitě budete souhlasit, že negativní emoce nejsou příliš žádoucí. Snažíme se dělat všechno možné, abychom je pociťovali co nejméně. O to absurdněji bude znít, když vám teď řeknu, že si negativní emoce často udržujeme záměrně. Byť možná nevědomě. Je tomu ale skutečně tak.

Nejsem si jistá, jestli drží ohňovou šavli, nebo obří ohořelou chilli papričku, ale zbraň jako zbraň, což?

Začalo to v dětství

Zkuste se teď vrátit do svého dětství. Vžijte se do situace, kdy jste opravdu chtěli nějakou hračku. Přímo jste ji potřebovali! Rodiče vám ji ale nechtěli koupit. A tak jste žadonili, brečeli, kopali a smutnili, než se jim vás zželelo a hračku vám pořídili. Juchů! Vítězství!

Nebo jiná scéna z dětství:

Stala se vám nějaká nepříjemnost. Možná jste onemocněli. Možná si zlomili ruku. Možná se vám ve škole někdo smál. Zkrátka se cítíte pod psa. A rodiče vám najednou koupili novou hračku, novou počítačovou hru a nebo jste dostali extra dezert.

Zkrátka to vypadá, že jste byli odměněni za negativní emoci. Že lítost ostatních vás dovede k tomu, co skutečně chcete. Že čím víc budete trpět, tím víc věcí si zasloužíte. A tento vzorec si v sobě mnoho z nás nese nevědomě až do dnes.

Trp a bude Ti dáno?

Bohužel, rodiče máme jen jedny. Svět není plný našich maminek a tatínků, kteří by se nad námi pokaždé slitovali. A i kdyby byl, je to opravdu cena, kterou jsme ochotni platit? Opravdu bychom se dobrovolně zavírali do negativních emocí, protože bychom možná dosáhli o něco dál? Odpovídat ani nemusíte, protože to bohužel fungovat nebude. A to především z jednoho důležitého důvodu:

Vnímáme pouze věci, které jsou pro nás momentálně prioritní. Prioritní věci určuje náš retikulární aktivační systém podle našeho aktuálního mindsetu. Více můžete zjistit například v tomto krátkém (3min. 53s. ) videu:

Pokud se naladíme právě na negativní emoce, budeme vnímat negativní věci. Tak to prostě je. Všechno ostatní pro nás bude v tu chvíli neviditelné. A vsadím se, že to, co chcete, negativní není. Dveře k tomu vám však ve špatném mindsetu zůstanou zavřené. Tu příležitost zkrátka vůbec neuvidíte.

„Jednou na moji počest postaví sochu!“

Není to ale pouze otázkou našeho dětství. To, že trpět a dělat oběti je správné, se učíme celý život. Stačí se podívat do historie. Nejvíc obdivujeme ty, kteří nejvíc obětovali. Jsme tedy nevědomě nastaveni tak, že abychom v životě dosáhli úspěchu, musíme také spoustu obětovat. Musíme trpět. Musíme prožívat negativní emoce. Je to ale hloupost.

Život je přece o životě. Ne o jeho milnících. I kdyby vám tato metoda fungovala (jakože asi nebude), stálo by to za to? Chtěli byste promrhat život v negativních emocích? Uvědomujete si, že tito historičtí tpitelé byli stejně obdivováni až po smrti?

Žijeme v jednom velkém, dlouhém „teď“. Spousta z nás čeká na budoucnost. Vzhlíží k ní s nadějí. Ale ta technicky nikdy nepřijde. Vždycky to bude teď. A pokud se budete chtít v každém teď obětovat a vzhlížet jen k budoucnosti, pak bych řekla, že máme problém, Houstone.

Jak se to projevuje v životě?

„Ok, ty se mi snažíš vštípit do hlavy, abych se nepokoušel si úspěch vybrečet a abych neobětoval sám sebe. Ale to já přece nedělám! Tak k čemu mi je tenhle článek?“

V předchozím textu jsem se samozřejmě snažila nastínit především to, o čem vlastně mluvím. To, že používáme negativní emoce jako nástroj, je ale bohužel naprosto běžná věc.

Představte si například, že půjdete na pohovor do nové práce. Ve svém oboru jste opravdu dobří a tak hledáte lépe placenou pozici. Doma máte čtyři děti a finančně na tom nejste nejlépe. Na pohovoru samozřejmě povíte, s čím máte zkušenosti a podobně. Zároveň ale nastíníte, že jste v nouzi. Naznačíte, že na tuto pozici jste stejně dobří jako všichni ostatní kandidáti, ale vy jediní to místo opravdu potřebujete. Nemusíte to ani přímo takhle formulovat slovy. Často stačí to, jak se cítíte. Jakou máte díky tomu mimiku, gesta, tón hlasu… A nemusíte to ani dělat vědomě. Jsme totiž nastaveni tak, že negativní emoce by nás měly dovést tam, kam potřebujeme. To, co sdělujete firmě, je přibližně něco jako: „Splňuji všechny požadavky na tuto pozici, ale já jediný si ji opravdu zasloužím, jelikož mám důvod ji potřebovat.“

Velmi pravděpodobně dostane místo ale někdo jiný. Ani tato firma totiž pravděpodobně není plná vašich maminek a tatínků. A raději přijmou někoho, jehož nastavení mysli se jim zamlouvá víc. Bude na ně totiž působit příjemněji a způsobileji.

Často si negativní emoce držíme u těla i bez konkrétního účelu. Tentokrát vám za příklad dám rovnou sama sebe.

Nedávno jsem si poležela nějakou dobu v nemocnici. Má záda na tom nebyla dobře. Začala jsem dokonce ztrácet cit v levé noze a dva prsty jsem už necítila skoro vůbec. Nemohla jsem sedět, nemohla jsem ležet, nemohla jsem chodit. Jídlo jsem většinou musela jíst ve stoje. Sezení bylo opravdu peklo. Mimo jiné jsem taneční lektor a o to nepříjemnější pro mě tato událost byla. To, že člověk nemůže chodit, je ale samozřejmě nepříjemné samo o sobě.

Troufám si říct, že se už ve vlastní mysli vyznám docela dobře. A díky tomu tyhle věci dokážu zachytit a mám se rychle zase fajn. Tehdy to bylo ale jiné, protože jsem brala asi 12 tabletek proti bolesti denně. Analgetika a opiáty. Moje mysl tedy nebyla úplně nejostřejší. Pořád jsem ji však dokázala pozorovat.

Všimla jsem si, že určitá část mého já si užívá, že něco je špatně. Tato část totiž měla pocit, že teď má právo na lítost. Že teď má právo dostávat dárky, dostávat podpůrné zprávy i od dávno zapomenutých přátel a podobně. Měla pocit, že jakékoliv potíže (nesouvisející se zdravím), které jsem v tu chvíli měla, by měly jít vyřešit snáz. Protože mi všichni přece musí pomoct! Teď jsem přece já chudinka a tak můžu veškerou zodpovědnost přenechat ostatním. Ať vyřeší všechno za mě.

Všechno tohle je samozřejmě hloupost. A nic z toho se reálně snad ani neprojevilo. Ale všimala jsem si toho ve své hlavě. Uvědomila jsem si, že i ve mně tahle část pořád žije. A občas byla silnější než já. Občas jsem se opravdu chtěla poddat všem negativním emocím.

Zavřená v krabici

Určitě už vám někdy přišla poštou nějaká křehká zásilka. Takže jste dostali krabici vycpanou bublinkovou fólií.

Já jsem se cítila, jako bych byla v takové krabici zavřená. Krabice s fólií pro mě představovala negativní emoci. Bylo to nepříjemné, jelikož jsem tam byla vězněm. Nic jsem neviděla a byla jsem utlačována a limitována okraji krabice. Ale víte co? Ta krabice byla otevřená. Mohla jsem zkrátka vyjít. Jenže byla TAK pohodlná.

Toho všeho jsem si všimla, jelikož, jak jsem psala, jsem zvyklá svoji mysl pozorovat. Jedna moje část věděla, že vlastně o nic nejde a byla úplně v pohodě. Druhá se chtěla koupat v negativních emocích a v utrpění až hanba.

Větišnou však nemáme tušení, že něco takového děláme.

Vztahy jako ideální příklad

Místem, kde se to nejvíc projevuje, jsou samozřejmě (mezilidské) vztahy. Příkladů bych vám mohla dát ohromnou spoustu, ale dám vám jeden. Myslím, že přesně pochopíte, co mám na mysli.

Představte si, že si pravidelně s někým píšete. Možná je to vás blízky kamarád, možná váš partner. Jste zvyklí být v kontaktu denně. Daná osoba ale najednou už nemá tolik času. A začne odepisovat čím dál méně. Nakonec vám neodpoví už několik dní po sobě. Vy jste z toho nervózní. Chcete danou osobu přímět, aby vám zase věnoval svoji pozornost! Jak? Často něčím negativním. Možná zveličíte nějakou negativní událost, sdělíte mu ji a řeknete mu, že potřebujete, aby se vám věnoval. Nebo cokoliv podobného. Chápeme, co mám na mysli?

Pokud je to člověk vám blízký, nejspíš se vám věnovat bude. Nicméně tím nezískáte jeho větší přízeň. Pokud to uděláte víckrát, najednou budete tím, kdo je věčně nešťastný. A není příjemnější trávit čas s někým, kdo kolem sebe šíří pozitivní vibes?

Co si z toho vzít?

Často máme zažité, že negativní emoce nás někam posunou. Ale není tomu tak, opravdu. Problém je, že většinou ani nevíme, že tyto emoce používáme jako nástroj. Co je tedy vašim úkolem? Zkuste se přistihnout! Snažte se víc pozotovat svoji mysl! Jakmile si budete své jednání víc uvědomovat, časem zkrátka hned vylezete z té pomyslné krabice a ani vás nenapadne tam zůstávat.

ČLÁNEK PŘÍMO NA TVŮJ E-MAIL?

Chceš, abych Ti poslala jednou týdně nový článek do Tvé E-Mailové schránky a Tobě tak nic neuniklo? Ráda to pro Tebe udělám! Níže mi, prosím, zanech svoji E-Mailovou adresu! :)

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.