SMRT EGA, SMRT OSOBNOSTI

Možná jste už slyšeli pojmy jako „the Ego death“ (smrt Ega), nebo „spiritual awakening“ (spirituální probuzení). Mám pocit, že u nás tato témata nejsou ještě tolik rozšířená. A lidé si pod nimi představují poměrně prapodivné věci. Často je také spoujují s něčím, s čím vůbec nesouvisí. Rozhodla jsem se tedy pustit do těchto kontroverzních vod a témata s vámi probrat. Proč? Sama jsem si v určité míře něčím podobným prošla. A říkám si, že tím možná prochází i někteří z vás. Povím vám své vlastní zkušenosti. A především si povíme, co to je a k čemu je to dobré.

Tento článek vás výjimečně nemá nijak inspirovat, ani vám s ničím poradit. Berte ho jako článek pro zajímavost. A také jako článek, kterým vás chci podpořit, pokud si procházíte něčím podobným.

Toto téma můžete najít například i v populární hudbě.

Co je Ego?

Ego je naše kompletní osobnost. Všechny naše vlastnosti, které jsme si v životě vybudovali. Všechny naše preference. Naše vnímání života. Naše touhy. Naše strachy.

Představte si sebe po narození jako prázdné, nepopsané plátno (technicky to není 100% pravda, ale pro vysvětlení to sedí). Vnímali jsme a měli jsme zcela svobodnou vůli. Každá zkušenost, kterou jste od narození do teď zažili, na vás ale zanechala stopu. „Nainstalovala program“, podle kterého jednáte. Podle kterého se vytváří vaše vlastnosti, preference, emoce, vše. Většinou si toho nejsme vědomi. Soubor těchto „programů“ je vaše Ego. Většinou se s ním mylně ztotožňujeme. Takže se dá (ačkoliv nesprávně) říct, že Ego jsme vlastně my sami. Pořád máme svobodnou vůli a pořád v nás zůstal ten nepopsaný základ. Bohužel ale nejsme schopni vidět rozdíl mezi plátnem samotným a tím, co je na něm napsané (Ego). A tak místo toho, abychom my vytvářeli obraz podle sebe, definuje tenhle obraz nás.

Není možné, abychom vedli život bez Ega. To nejde. Nebyli bychom schopni fungovat, mohli bychom pouze existovat. Žít a nepřemýšlet. Zní to možná příjemně, ale je to prakticky poměrně nepoužitelné. Nicméně můžeme mít kontrolu nad tím, jaké naše Ego je. To, jací jsme, není pevně dané. Ego samozřejmě obsahuje i naše vzorce chování, které nám komplikují život. Naše psychické bloky. Šablony, podle kterých jednáme znovu a znovu. Ale nezoufejte. To nejste vy. Je to jen „soubor programů“. Vy pořád zůstáváte tím čistým plátnem.

Co je spiritualita?

Co si představíte, když někdo řekne, že je „spirituální“? Že dělá jógu? Že má nějaké rituály? Že má specifický styl oblékání? Tyto věci nemají se spiritualitou nic společného. Ve skutečnosti vlastně nemůžete nijak být spirituální. Kdykoliv jste *nějací*, je to součástí vašeho Ega. A spiritualita je o vás bez Ega. Je právě o tom čistém, nepopsaném plátnu. Můžeme tomu říkat duše. Avšak toto slovo často evokuje velmi různé věci, které ne vždy odpovídají významu. Jsou to jen slova. Říkejte tomu, jak chcete. Spiritualita je o existenci samotné.

A spirituální probuzení?

„A co tedy má být to spirituální probuzení, když ani nemůžeme být spirituální?“

Ve chvíli, kdy jste takzvaně spirituálně probuzení, si plně uvědomujete, co je Ego a co jste vy. Rozdíl mezi plátnem a tím, co je na něm. Strhnete si pomyslný šátek z očí a přestanete jednat na základě „programů“, které do nás zasadilo okolí a zkušenosti. Přestanete jednat automaticky. V každém momentě si dokážete uvědomovat svoji svobodnou vůli. Nejste zmatení, nemáte nutkání reagovat tak, jak jste naučení. Děláte to, co skutečně chcete.

Díky tomu, že nemáte zakalený úsudek těmito „programy“ máte také najednou pocit, že máte víc vědomostí. Že některé věci zkrátka dokážete poznat, víte. Není to však nic nadpřirozeného či něco podobného. Je to zkrátka o tom, že naše vnímání už nemá daný limit. A můžeme se tak naladit na cokoliv chceme, můžeme určit, co naše mysl bude vnímat.

Na témata jako Ego a spiritualita naráží například Eckhart Tolle v knize Moc přítomného okamžiku. Ale také například Don Miguel Ruiz ve svých velmi populárních knihách (například Čtyři dohody). V souvislosti s toltéckým učením se zmiňuje o spánku, ze kterého se můžeme probudit. To je přesně to, o čem píšu!

Představa vs. reálné zkušenosti

Tak, jak jsem to popsala, to zní poměrně dobře, že? Zní to jako že jste pánem situace. Pánem svého života. Zní to jako příjemná zkušenost. No, ačkoliv jsem za výsledek rozhodně ráda (avšak myslím si, že převzetí naprosto 100% kontroly mě teprve čeká), samotná zkušenost byla…nepříjemná, divná, matoucí, děsívá, stresující… Nedokážu pro to najít to správné slovo. Nicméně všimli jste si, že všechna slova, která jsem použila, byla poměrně negativní, že?

Jak se stane, že Ego začne umírat?

Většinou je na vině nějaká silně negativní událost. Může to také být poslední kapka k předchozím četným negativním událostem. Něco, co vás rozbije. Vaše osobnost už z toho nevyjde celá, začne se hroutit. Kousek po kousku.

U mě tato zkušenost probíhala pomale asi rok. A následně přibližně týden velmi intenzivně. Těžko se pro to hledají slova, ale udělám, co je v mých silách.

Začalo se to dít samo. Ze začátku jsem ani neměla tušení o tom, že by to, co se mi děje, mohlo mít nějaký název. Myslím si ale, že pokud o tom víte a věnujete se osobnímu rozvoji, můžete si s tím pohrát i sami z vlastí vůle.

Je to jako učit se plavat. Já jsem byla hozena do bazénu a bylo mi řečeno „plav“. Zároveň jsem ale měla i vlastní iniciativu. A tak jsem se naučila plavat rychleji. Můžete ale do bazénu vlézt i sami a začít se učit.

Jaké to bylo?

V průběhu celého roku (nebo možná i několika let) vše probíhalo pozvolna. A já jsem na sobě chtěla pracovat. Chtěla jsem se rozvíjet. Chtěla jsem v sobě rozbít to, co už mi nesloužilo. Snažila jsem se sama k sobě být vnímavá a pozitivní změny podpořit.

V hlavě se mi odehrával neuvěřitelný zmatek. A cítila jsem se hrozně izolovaná od všech ostatních. Věděla jsem, že nikomu nemůžu říct, co se mi honí hlavou. Ani já sama jsem to moc dobře nevěděla. Ale to nebyl jediný důvod. Mé vnímání celkově se posunulo někam úplně jinam. Začala jsem přemýšlet cestou, jaké ostatní nerozuměli. A cítila jsem se osamělá a neuvěřitelně vyvedená z míry. Teď, když píšu tento článek, uvědomuju si, jak moc teď cítím věci jinak než dřív. A jak se změnil můj přístup k mezilidským vztahům.

Postupně mi nějak vyplynuly na povrch staré bolesti a křivdy. Vše, co jsem zasunula „pod koberec“. Nesnažila jsem se o to. Zastávám názor, že není dobře se „rýpat“ v minulosti, pokud k tomu není pádný důvod. Dostává nás to totiž do mindsetu problému, který se tehdy objevil a tím nás to přivádí do podobného problému znovu. Tohle ale bylo jiné. Zkrátka se to stalo. Najednou jsem si uvědomovala, že některé věci jsem ještě nedokázala odpustit a zapomenout. Ačkoliv jsem si myslela, že ano. Bylo to kvůli tomu, že jsem si je nikdy nepřipustila. Zůstávaly tak nepovšimnuty dál ve mně. Byly to i věci z dětství. Když jsem procházela touhle fází, hodně jsem brečela.

Rozhodla jsem se ale všechny tyto věci přijmout. Tehdy jsem nevěděla, že přesně to je ta správná cesta. Připadá mi, že jsem vlastně měla obecně velmi omezené znalosti. A jsem si jistá, že něco podobného si v budoucnu budu říkat o svém aktuálním já. Nicméně věci jsem tedy přijala. Přestala se jim vyhýbat. V případě, že to bylo nutné (a také možné) jsem i konečně vyslovila zpětně svůj názor nahlas. Nahlas řekla, jak jsem se cítila a že určité věci pro mě zdaleka nebyly v pořádku i když jsem se snažila tvářit, že ano.

Časem jsem se dostávala víc a víc k sobě samé. Víc začala vnímat, co je jen povrchová slupka a co jsem skutečně já. Stabilní, nedotknutelná vnějšími vlivy. Začala jsem si uvědomovat, že všechno je vlastně pouze v mojí hlavě. A že je jen na mně, co se ve světě rozhodnu vidět. Co se rozhodnu vyfiltrovat z místa neomezených možností.

Touto dobou ke mně také přišlo nejvíce znalostí. Nebyly to ale naučené znalosti. Bylo to jakési…vědění. Hlubší vědění, než jsem mívala do té doby. Nebyly to poznatky z knih a podobně. Samozřejmě jsem se stále dál vzdělávala, avšak cítím, že od té doby například i knihy vnímám jinak. Dříve mi zkrátka každá kniha dala to, co v ní bylo psáno. Teď mě však ta stejná kniha spíše podněcuje k tomu, abych si uvědomila vlastní cestu danou problematikou. Podněcuje mě klást otázky a následně na ně sama v sobě objevovat odpověď. Uvědomila jsem si, že ze všeho se můžeme něco naučit. Ne ale vždy tak, že přímo přijmeme konkrétní informace.

Vždy jsem ráda chodila do přírody, ale v té době jsem chodila do lesa i když jsem měla chuť sbírat další znalosti. A pořád tam občas z toho důvodu chodím. To, jak příroda funguje, nás může naučit hrozně moc. A vznikají z toho krásné příměry k situacím v našem životě. Nešla jsem se tam učit o tom, jak se jmenuje jaká rostlina či zvěř. Šla jsem tam hledat metafory. Takové, které mi dají odpověď na otázky z mého života. A pokaždé jsem je našla.

Cítila jsem, že toho vím pořád nějak víc a víc. Poznala jsem, když mi někdo neříkal pravdu. A to i v případě, že lhal i sám sobě. Jeho slova se totiž neshodovala s tím, jak se cítil. Věděla jsem, jak vyřešit různé problémy. Své i svých blízkých. Ve skutečnosti je to ale vše mnohem méně magické, než to teď vypadá. Odpovědi máme všichni vždy na dosah. Záleží jen, jestli jsme na ně orientováni, nebo ne. A právě i to byl jeden z problémů. I když jsem znala řešení něčí situace, věděla jsem už, že k ničemu nebude, když ho dotyčnému začnu sama od sebe vysvětlovat. Ne pokud se nezeptá. Proč? Já jsem totiž na řešení orientována byla. Ale on ne. A tak i kdybych mu ho naservírovala na zlatém podnose, neviděl by ho. Jen bychom se iritovali navzájem. Protože naše “energie” spolu v tu chvíli vůbec neladí. Orientace na problém a orientace na řešení jsou samozřejmě protichůdné pocity.

Cítila jsem se čím dál víc izolovaná od ostatních. Už jsem se odmítala k nim připojit na “jejich vibes”. Ty totiž byly často negativní. Bezradné. Orientované na problém. Lidé často ze svojí životní situace viní všechny ostatní, jen ne sebe. Připadají si jako oběti. Ale já už jsem věděla, že to tak není. A odmítala jsem klesnout zpět na tuto nižší “frekvenci vibrací”. A tak jsem si najednou se spoustou lidí neměla co říct. Představte si to jako rádiové vysílání. Oni si své rádio naladili (například) na pocit oběti. Takže jediné, co přijímají, je právě taková frekvence. A já jsem vysílala úplně jinou. A tak jsme se neměli jak spojit. Věděla jsem taky, že je nesmysl se zkrátka z ničeho nic rozhodnout začít někomu pomáhat. K ničemu by to nevedlo. Člověk to musí chtít sám. Musí nejdřív naladit sám sebe tak, aby byl schopný vidět řešení.

Vnímala jsem v sobě tedy toto jakési hluboké vědění. Pořád tu ale byly části mého Ega, které dříve utvořilo okolí. Které také chtěly být negativní, chtěly se v tom plácat. Části, které stále sklouzávaly k myšlení, jež ale nebylo příjemné novým částem mě. Chvílemi jsem měla pocit, že přicházím o rozum. Měla jsem pocit, že “vím příliš”. Věděla jsem totiž, že to, na co se soustředím, vpouštím do své mysli. Že já určuji, jaký bude každý moment mého života. Že vnější okolnosti na to nemají příliš velký vliv. O to víc mě nervovalo, když jsem stále sklouzávala k negativnímu smýšlení. K soustředění se na problémy. Cítila jsem totiž, jak sama sebe držím v pasti. A že jedné části mě samé se z ní vlastně nechce ven. Že si libuje v tom neštěstí, které vytváří. Bylo to jako vězení, které jsem si plně uvědomovala. Plně jsem si také uvědomovala, že jsem se do něj uvrhla sama. A že z něj můžu kdykoliv vyjít ven. Jenom…nechci. Jak hloupé. Sváděla jsem tedy často boje sama se sebou. Nevěděla jsem, že takové boje k ničemu nevedou.

Dříve jsem chtěla být “někdo”. Ale v této fázi jsem si už velmi dobře uvědomovala, že nepotřebuji nikomu nic dokazovat. Ani sobě ne. Že si zkrátka přeji být šťastná. A jestli se přitom “omylem” stanu někým, na tom mi nezáleží. Chci se zkrátka cítit dobře. Potřeba “něco dokázat” mě úplně opustila. Tyto myšlenky jsou totiž vždy založené na tom, jak nás vidí ostatní.

Je toho příliš, co bych vám mohla popsat. A tak pojďme raději nějaké věci vynechat a dostaňme se už k tomu největšímu zlomu, který se udál.

Jeden čas jsem si na krátko opět prošla špatným obdobím. Jak fyzicky, tak psychicky. A já už taková období vítám s otevřenou náručí. Právě ta mě vždy nejvíc posunou. Nicméně při tomto konkrétním jsem silně cítila, jak “otravuju sama sebe”. Jedna má část zůstávala naprosto klidná a stabilní. Tak jako vždy. Byla ale překryta dvěma jinými. Tou, která se chtěla litovat a koupat se v negativitě (tak, jak se zvykem), a tou, která se až hyperaktivně snažila tomu zabránit a negativní část porazit. Nejspíš vlivem všeho dohromady se ve mně něco zlomilo. Zhroutil se mi celý život. Ale v pozitivním slova smyslu. Je to zvláštní kombinace vět, že?

Své staré Ego jsem odlupovala část po části už více než rok. Ale v té době odpadly všechny kusy, které na mně ještě zbyly. A byl to asi nejzvláštnější stav, jaký jsem kdy zažila.

Eckart Tolle ve své knize “Moc přítomného okamžiku” píše, že po tom, co prožil spirituální probuzení, strávil dlouhou dobu pouze v parku na lavičce. Pozorujíc stromy a okolí. Bez domova, bez majetku, bez osobnosti. Když jsem o tom četla, připadalo mi to zvláštní, nedosažitelné. Připadalo mi to jako pocit, který bych nemohla nikdy zažít. Cítila jsem se totiž příliš připoutaná ke svému světu. Záleželo mi pořád na spoustě věcech.

Ale věřte nebo ne, tehdy jsem si i já prošla něčím podobným.

Těžko se mi pro to hledají slova. Na ničem a na nikom mi nezáleželo. O ničem jsem nepřemýšlela. Neměla jsem žádné emoční vazby. Neměla jsem ani žádnou osobnost nebo chování. Nechtělo se mi s nikým komunikovat. V hlavě mi neběhalo moc myšlenek. Jenom jsem byla. Často jsem se v průběhu této doby pouštěla do meditace, ale technicky jsem v meditačním stavu setrvávala i když jsem přímo nemeditovala.

Byla jsem nikým. Cítila jsem ty prázdné nepopsané listy. Cítila jsem, že mi chybí jakákoliv osobnost. Že nemám před sebou žádnou jasnou budoucnost. Že netuším, kdo jsem a co se mnou bude. Všechno ale tak nějak…v pozitivním a silně uklidňujícím slova smyslu. Takhle jsem o tom ale tehdy nepřemýšlela. Tehdy jsem totiž vůbec nepřemýšlela. Nevěděla jsem nic, nebyla jsem nikým a nezáleželo mi na ničem. Zároveň jsem ale byla vším a věděla všechno. Existence. Pouze “duše”. Žádné Ego.

Dokonce jsem si i připadala, jako bych nebyla ve svém těle. Ale nemluvím tu o žádném astrálním cestování, ne. Připadala jsem si, jako bych byla všude kolem svého těla. Jako bych tělo sice dokázala ovládat, ale nenacházela se v něm. Jako bych byla jen nějaká esence.

Nezůstala žádná osobnost.

Tento stav trval několik dní. Přičemž opravdu bez známky Ega, bez myšlenek a pouze existujíc jsem se cítila necelý den. Byla jsem jako vegetace. Jen seděla a pokojně si existovala bez jakékoliv vazby k vnějšímu světu.

Kdykoliv kolem tohoto “nejhlubšího momentu” do toho vstoupila má mysl, bylo to vlastně jaksi děsivé. Najednou nebylo nic jisté. Cítila jsem, že mi nezůstalo nic známého. Že všechno, na čem mi dřív záleželo, teď vůbec nedává smysl. Že nemám tušení, čemu se chci věnovat. Z určitého úhlu to bylo i poněkud depresivní. Zhroutil se mi celý život a nic už není jako dřív…hurá?! Většinu času se ale mysl držela spíš stranou. A tak to byl velmi pokojný zážitek.

Některé části mého Ega se ale poté i tak vrátily do starých kolejí. I ty negativní. Je pro nás totiž snazší opakovat to, co už někdy bylo. Máme pro to doslova vybudované “cestičky v mozku”. Neuronové pletence. Ale to nevadí. Protože teď už je nevnímám jako sebe samou. Sebe jsem plně poznala právě tehdy při oné zkušenosti bez Ega. Už vím, jaký je to pocit. A dokážu ho tak vždy plně najít znovu. Jsem tak vždy ve spojení sama se sebou. Někdo by řekl se svojí duší, se zdrojem, s Vesmírem…je jedno, jaký tomu dáme název :).

Tím, že jsem ve spojení sama se sebou, se změnilo úplně všechno. Nepotřebuju, aby mě někdo/něco dělalo šťastnou. Nepotřebuju sociální kontakt. Nepotřebuju ničí pochvalu, potvrzení a podobně. Vím, že všechno v mém světě si tvořím sama. Ale právě o to mám všechno radši. Své okolí i lidi kolem. Nepotřebuju, aby lidi byli líbiví k tomu, abych je měla ráda. Vím, že to, jak se budou chovat, záleží i na tom, co v nich aktivuji. A stejně tak to, jak se chováme já, záleží na tom, co aktivují o ni ve mně. Vím ale, že mi nikdy nic nehrozí. Že například i hádka je v pořádku. Že mé pravé já je neochvějně stabilní. A tak se nemusím ničeho bát. Můžu být otevřená. Můžu projevovat emoce. Můžu dávat i přijímat.

Jsem si jistá, že tento proces “probouzení” u mě ještě zdaleka není u konce. Myslím si, že po této cestě půjdu celý život. Nejsem si jistá, jestli má nějaký konkrétní cíl. Řekla bych, že vždy můžeme objevit ještě víc a víc. Chtěla jsem vám ale říct, že ačkoliv jsem za všechny zmíněné i nezmíněné zkušenosti, které jsem nasbírala, do jedné nesmírně vděčná, nebyla to vždy duha a jednorožci. Většinu času jsem se cítila smutná, osamělá a nakonec i tak, že možná přicházím o rozum.

Jeden článek nemůže ani zdaleka vykreslit vše. A už vůbec ne nějak do hloubky. Doufám ale, že jsem vám alespoň poskytla nějakou hrubou představu. A pokud si právě procházíte něčím podobným, pak přeji hodně sil!

ČLÁNEK PŘÍMO NA TVŮJ E-MAIL?

Chceš, abych Ti poslala jednou týdně nový článek do Tvé E-Mailové schránky a Tobě tak nic neuniklo? Ráda to pro Tebe udělám! Níže mi, prosím, zanech svoji E-Mailovou adresu! :)

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.