SYNDROM PODVODNÍKA

Syndrom podvodníka (imposter syndrome). Zažívá ho velká spousta z nás. Cítíme se jako „kuře“. Především, když začínáme dělat něco nového. Cítíme se, že nemáme právo něco takového dělat. Že nám chybí vědomosti. Že nevíme dost. Že si úspěch nezasloužíme. Víme, že abychom uspěli, potřebujeme pozornost ostatních. Ale máme pocit, že tu pozornost vlastně nechceme, jelikož máme strach, že světu vlastně nemáme co dát. A že v nás ostatní odhalí podvodníka. Vidíš se v tom taky? A proč je to takový problém?

Koho tento syndrom postihuje?

Tento „nešvar“ postihuje bohužel i ty nejlepší. I samotná Michelle Obama o něm mluví ve videu, které níže přikládám. I ona měla pocit, že do společnosti, ve které byla, nepatří.

Tento syndrom může být velkou potíží pro všechny. Pro podnikatele, pro umělce, pro studenty…zkrátka pro kohokoliv. Nepostihuje zdaleka jen nějaké začátečníky.

Co to vlastně je?

„Dobře, tak už víme, koho syndrom může postihovat. Ale co to vlastně je? Proč mě to má zajímat a jak se mě to týká?“

Zřejmě jste se v životě už někdy do něčeho pustili. Ať už to bylo studium vysoké školy, či nějaký vlastní projekt. Možná jste najednou byli obklopeni lidmi, kteří dřív bývali vašim vzorem. Možná vám začala naslouchat velká spousta lidí. Možná platíte za opravdu dobrého studenta. Všichni věří, že se vyznáte v tom, co děláte. Jenom vy si tím nejste tak docela jistí.

Máte pocit, že všechna vaše odbornost je jen na oko. Že okolí sice vidí vaše výsledky, ale ty nejsou skutečné. Že jste vlastně jeden velký podvodník. Že si pozici, kterou máte, nezasloužíte.

Možná právě studujete na vysoké škole. A možná vás přepadají pocity, že to, že tam jste, je spíš štěstí. Že tam nepatříte. Že výsledků, které máte, jste dosáhli vlastně spíš náhodou, shodou okolností. Nechápete, co tam děláte a cítíte se jako podvodníci. V porovnání s ostatními se cítíte nedostateční. Myslíte si, že nemáte šanci uspět.

Stejně se to dá aplikovat na kariéru, společenské postavení…

Nechcete o tom ale s nikým moc mluvit. Máte totiž pocit, že budete odhaleni. Že si všichni najednou uvědomí, že tam, kde jste, opravdu nemáte co dělat.

Pokud ano, pak mi dovolte vám sdělit, že jste se seznámili se syndromem podvodníka.

Jako první ho popsaly psycholožky Suzanne Imes a Pauline Rose Clance v sedmdesátých letech minulého století.

A k tomu všemu Dunning-Krugerův efekt

Myslím, že Dunning-Kruger je se syndromem podvodníka silně spjatý. Tento efekt lze ve zkratce popsat větou „Nevíme, co nevíme“.

Co to k čertu znamená?

Dunning-Krugerův efekt objevili psychologové David Dunning a Justin Kruger v roce 1999. Uveřejnili studii, za kterou vyhráli i Nobelovu cenu.

Všimli si, že při hodnocení svých schopností se lidé s podprůměrným výkonem často přeceňují, zatímco ti nadprůměrní se podceňují. Podprůměrní lidé nezměnili své hodnocení sebe sama ani po porovnání s ostatními. Přeceňovali se dál. Nadprůměrní lidé naopak po srovnání své hodnocení změnili a především přestali své okolí přeceňovat.

Při hodnocení svých schopností se lidé s podprůměrným výkonem často přeceňují, zatímco ti nadprůměrní se podceňují.

Čím víc máme v dané problematice znalostí, tím víc vnímáme, kolik toho ještě vůbec nevíme. Zatímco když jsou naše schopnosti nízko, naše vlastní limity si neuvědomujeme.

Snadno to pak může vést k syndromu podvodníka. Může se nám stát, že čím jsme úspěšnější, tím méně kompatibilní sami sobě připadáme. Vnímáme, jak MOC je toho, co ještě nevíme. A začínáme mít pocit, že jsme někde, kam vůbec nepatříme. Jelikož vlastně nevíme skoro nic.

Proč je to problém?

Problémů samozřejmě může být spoustu. Každý jsme navíc jiný a vypořádáváme se jinak s každou záležitostí. Pokusím se ale některé vypíchnout.

  1. Deprese, úzkosti
    Pokud si případáte nedostateční a jako podvodníci, necítíte se dobře ve svém „domácím prostředí“. Máte neustálý strach z toho, že vás někdo odhalí. Samozřejmě se necítíte ani šťastní. Toto vše může mít za následek deprese, nebo úzkosti.
  2. Syndrom vyhoření
    Když máte pocit, že „nejste dost“, často se na vše připravujete třeba i dvakrát tolik, než je nutné. A pořád to nestačí. Je to takové pomyslné křeččí kolečko. Křeček, tedy vy, se ale jednou unaví a vyhoří.
  3. Nedůvěryhodné vystupování
    Když svým vlastním vizím nevěříte ani vy, tak proč by jim měl věřit kdokoliv jiný? Mohou být objekivně sebelepší. Pokud nejste spokojeni vy, ostatní to vycítí. 

Co s tím mám dělat?

Každý zdroj, který o syndromu podvodníka hovoří, uvádí maličko jiná řešení. Často je to ale něco ve smyslu „přestaňte se porovnávat s ostatními“, nebo „znejte svoji hodnotu“. Jak…nápomocné (cítíte tu ironii, že?). I já vám tedy nabídnu opět jiná řešení.

1) Fakta a názory

Je nezbytné začít lépe rozpoznávat, co je fakt a co pouze váš názor. Velmi často považujeme za fakta i zcela mylné myšlenky. Vypište si tedy všechny důvody, proč máte pocit, že jste podvodník ve svém oboru.

Může se stát, že žádný konkrétní důvod ani nenajdete. To je pak sám o sobě důkaz. Máte to černé na bílem (nebo právě spíš nemáte žádné černé na bílém!).

Až si vše sepíšete, u každého důvodu zhodnoťte, jestli je objektivně pravdivý, či ne. Může to vypadat následovně:

Příklad ze studentského života:

Nemám na této škole co dělat. Je to objektivně pravdivé? Ne. Jelikož jste se na ni dostali. Ať už chcete, nebo ne, je to dostatečný důkaz k tomu, že tam nepatříte o nic méně, než všichni ostatní. (Pokud jste někoho nepodplatili, že?)

Příklad z podnikatelského života:

Žádný úspěšný podnikatel nezačal už v patnácti letech. Nemám na to věk. Zde je pak důležité slovo *objektivní* pravda. Zkuste si udělat malý průzkum. Pohledejte na Googlu. Zeptejte se okolí. Začal někdo úspěšný podnikat už v patnácti? Vsadím se, že ano. (Určitě ano. Vybrala jsem špatný příklad, nicméně nic lepšího a názornějšího mě nenapadlo. Pro pochopení perfektní, ne?). Je ale možné, že nikoho takového nenajdete. Pak s klidem odpovězte, že to objektivní pravda je.

Příklad z mého života:

-Nezačala jsem tančit už jako malé dítě jako většina ostatních. Je to objektivní pravda? Ano. Na tomto není co zpochybňovat.

ALE!

U všeho, co se ukáže jako objektivně pravdivé, si musíme položit další otázku:

Je to relevantní?

Je relevantní, že nejsou jiní lidé, kteří by podnikali od patnácti? Ne! Zkráta jste výjimeční. Je relevantní, že jsem nezačala tančit už jako malá? Ne! Zkrátka jsem se toho naučila víc později.

Řekla bych, že tímto způsobem většinu, ne-li všechny své důvody, vyvrátíte. Doporučuji psát si vše na papír, abyste se k tomu mohli kdykoliv vrátit a připomenout si tak, že to, co vám mysl našeptává, nemusí být vždy pravdivé.

2) 75%? Super! 100%? Chyba!

Doporučuji také zavést pravidlo 75%. Co to je? Oficiálně asi nic. Co mám tedy na mysli já?

Ať už děláte cokoliv, nechtějte, aby byl výsledek perfektní, sto procentní. Je to většinou zbytečné a pak taky…skoro vždy u toho narazíte. Vždy je totiž prostor ještě o něco vyrůst. Perfektní tedy nikdy nic nebude. Připadá vám něco opravdu perfektní? Pak jen nevidíte, kam by se ještě dalo vyrůst. Vzpomínáte, co jsem psala u Dunning-Krugera?

A proto zkuste 100% kvalitu považovat za chybu. Technicky vzato jí nikdy nedosáhnete. Tak se o to nesnažte! Nastavte si cíl svého výsledku na 75%. Nechte vždy prostor pro zlepšení. S klidem. Uvidíte, jak vám najednou půjdou věci od ruky.

Zlepšujeme se praxí. Proto je mnohem lepší vyprodukovat pět sedmdesáti pěti procentních, než jednu sto procentní. Kterou, jak jsme si řekli, stejně ani nemáte šanci vykouzlit. Vašich 75% u pátého díla ale daleko předčí oněch 75% díla prvního. Budete pořád lepší a lepší.

3) Nikdy není nic správně pro všechny

Je to paradox. Všechno může být ve stejnou chvíli naprosto správně i úplně špatně. Jako Schrödingerova kočka. Hypoteticky živá i mrtvá zároveň.

Svět je místo nekonečných možností a nekonečného spektra různého vnímání. A proto, cokoliv řeknete/uděláte, může být pro někoho naprosto skvělá věc a pro jiného příšernost. Je to normální. A je to naprosto v pořádku, ne-li vlastně skvělé. I vy totiž chcete mít kolem sebe právě takové lidi, kteří jsou na stejné vlně jako vy, no ne? Kapacita, kolik jsme toho schopni v životě skutečně pojmout (lidí, činností, pozornosti, energie…všechno), je ale omezená. Je tedy jedině správně, že lidé, kteří s vámi nejsou v souladu, uvolní místo těm, kteří ano.

Všichni pracujeme, abychom někomu sloužili. Tak to je. Takhle funguje celý systém na planetě Zemi. Každé povolání slouží někomu jinému. Prodáváš třeba plyšové medvídky? Pak je Tvým úkolem potěšit děti. Pracuješ na poli? Tvým úkolem je obživa. Jsi lékař? Pak je Tvým úkolem zachraňovat lidské životy. Studium je tedy příprava na „sloužení“.

Pointou tedy je, že ať už děláme cokoliv, musíme někomu být schopni pomáhat.
(Myslím samozřejmě v rámci kariéry. Tak zkrátka fungují veškeré služby. NENÍ vaší povinností být neustále někomu nápomocní, tak jsem to zdaleka nemyslela!)

Já jakožto taneční lektor? Mým úkolem bylo především zlepšit náladu a podněcovat k lepšímu přijetí sebe sama. Zvyšovat sebevědomí. Rozvíjet schopnosti kurzistek. Daří se mi to? Ano! Tak jak můžu být podvodník?

Stejné je to i u vás. Pomáháte někomu tím, co děláte? Nebo se svědomitě připravujete pomáhat? Pak je to správně!

4) Jednou umřeš

Smrt bývá často považována za tabu. Dle mého názoru by ale neměla být. Je to fakt. Každý z nás jednou umře. Nemůžeme to popírat. Zkuste se vžít do momentu, kdy už do onoho osudného dne nebudete mít daleko.

Já osobně si toužím říct, že jsem prožila naplněný život. Dosahovala svých cílů, pomáhala v tom ostatním a na své cestě někomu rozsvítila nejeden černý den. Nechci vzpomínat na život promarněných příležitostí. Nechci si říct, že jsem se dala tak snadno zastavit něčím, co bylo jen v mé hlavě. Honbou za dokonalostí, která neexistuje. Protože ve chvíli, kdy bych s tím chtěla něco udělat, by bylo už nenávratně pozdě.

Chopte se každé příležitosti, která se vám zamlouvá. Myslete na svoji smrt. Jen NIKDY nikomu neubližujte.

Kdekoliv jste, patříte tam. Jinak byste tam nebyli. Náš život přesně odráží to, jací jsme. Syndrom podvodníka je velmi častý a může být přímo podněcován Dunning-Krugerovým efektem. Nikdy však nemůžeme dosáhnout dokolanosti. Vždy je něco, co ještě můžeme objevit, co se můžeme naučit… Hlavní je, jestli tím, co děláme, pomáháme tak, jak máme. Pokud ano, pak splňujeme vše, co je potřeba. 

ČLÁNEK PŘÍMO NA TVŮJ E-MAIL?

Chceš, abych Ti poslala jednou týdně nový článek do Tvé E-Mailové schránky a Tobě tak nic neuniklo? Ráda to pro Tebe udělám! Níže mi, prosím, zanech svoji E-Mailovou adresu! :)

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.