AUTOMATICKÝ VZOREC CHOVÁNÍ V EMOČNÍM JEDENÍ

Řekneš si, že tentokrát už opravdu ne. Že si to jídlo zkrátka nedáš. Že to vydržíš. Pak Tě ale něco rozhodí. Někdo Tě vytočí, či přijde nějaká stresující událost. A ty zkrátka neodoláš. Automaticky sáhneš po něčem na zub. A kolečko začíná zase od znova. Sníš všechno, co jsi si nachystal/a. Nemůžeš si pomoct. A pak si to vyčítáš. Klasická ukázka emočního jedení.

Už v minulém článku jsme si pověděli, že já vznik emočního jedení rozděluji do tří příčin. Nebo spíš takových…tří úhlů pohledu, které se vzájemně prolínají. A to:

1) Automatický vzorec chování

Naše dnešní hvězda pořadu!

2) Závislost na negativních emocích

Tím, že se neustále stresujeme, se naše tělo stalo na negativních emocích závislé. Potřebuje svoji „dávku“. Díky tomu nás to ještě víc podněcuje k reakcím na spouštěče.

3) Režim nebezpečí

Důležité je vědět, že k potřebě „nacpat se“ nemusí dojít ihned po stresovém podnětu. Tělo může totiž přejít do „režimu nebezpečí“. Aneb do režimu „bojuj nebo uteč“. Při boji nebo útěku byste si sotva chtěli dát nějakou sváču. Jakmile ale tento režim „vypnete“ máte potřebu spořádat co nejvíc jídla. Jelikož tělo potřebuje doplnit zásoby a udělat si další pro podobné případy v budoucnosti. O režimu nebezpečí jsem psala ZDE.

Automatický vzorec emočního jedení

Většina lidí si myslí, že vypadá asi takhle:

Spouštěč ➔ Jídlo

Já si ale myslím, že je velmi důležité zmínit alespoň některé procesy, které se dějí mezi tím:

Spouštěč ➔ Reakce ➔ Negativní emoce ➔ Reakce ➔ Jídlo

Procesů se samozřejmě děje mnohem víc. Nelze vystihnout všechny myšlenkové pochody každého člověka v jedné rovnici. Tyto fáze jsou ale klíčové pro pochopení toho, proč se přejídáme automaticky, ale především:
Jak to můžeme narušit?

Než si ale vysvětlíme jednotlivé komponenty, pojďme si říct něco k automatickým vzorcům chování. Co to vlastně je? Proč to vlastně je? Jak to vznikne?

Vzorce chování

Cokoliv děláme často či dokonce pravidelně, stává se automatickým. Například chůze. Když jsme byli malí, museli jsme pečlivě zvažovat každý krok. Teď už je pro nás chůze něčím samozřejmým. I to je vzorec. Není to pouze jeden úkon. Je to soubor pohybů, které vykonáváme za sebou tak, že to má za následek pohyb požadovaným směrem.

Vzorce se však nevytváří jen z pohybu. COKOLIV, co opakujeme, stává se automatickým. A tedy pokud například často přemýšlíme o nějaké myšlence, to se také zautomatizuje. Pokud máme nastavený dlouhodobě nějaký mindset, pak i ten je automatický.

Cokoliv, co opakujeme, si téměř doslova vrýváme do hlavy. Vytváří se nám totiž v mozku neuronové pletence. A s každým dalším opakováním jsou „rýhy hlubší“.

Tělo je dokonalý nástroj na přežití. K tomu je uzpůsobeno. Aby za každou cenu ochraňovalo náš život. Podle potřeby tedy spouští a zase vypíná různé funkce. Snaží se však ale vždy maximálně šetřit energii. Nerado jí plýtvá. Projevuje se to například i při silovém tréninku. Víte, na jakém principu (ne)rostou svaly?

Velmi zjednodušeně řečeno: Při tréninku vyčerpáte své svalové zásoby. Následně, když odpočíváte, tělo se snaží zásoby doplnit a přihodit zároveň i nějaké navíc (➔ nepatrně vám vyroste sval), aby bylo příště na tuto námahu připraveno. Pokud ale přibližně do týdne žádná další podobná zátěž nepřijde, tělo se hmoty navíc opět zbaví. Nechce totiž živit něco, co nepotřebuje.

Tohle je krásný příklad toho, jak to funguje oběma směry. Když se tělo očekává nějakou hrozbu, snaží se být připravené. Když má naopak pocit, že může někde ušetřit víc energie, udělá to.

Kam tím ale vlastně mířím? Jak to souvisí?

Pro tělo je mnohem jednodušší následovat zažité vzorce chování, než vyšlapat nové cesty. Šetří tím energii. Hodně. Proto je pro nás tak těžké vytvořit si nové zvyky a udržet si nový směr myšlení. Máme tendenci spadat k tomu, co je už zažité. Protože je to jednodušší. A tím pádem instinktivně lepší pro prežití. A tak se spousta z nás stává spíš takovými…polospícími automaty. Každý den je stejný. Chováme se stejně, myslíme stejně a tím pádem i svět okolo na nás reaguje stejně.

Když už víme něco o vzorcích chování, pojďme si konečně popsat jednotlivé části vzorce emočního jedení:

Emoční jedení

Spouštěč

Spouštěčem může být cokoliv, co v nás vyvolá negativní odezvu. Nepříjemné emoce, stres, pocit nedostatku… Může to dokonce být i jakýsi přejatý spouštěč. Kdy daná věc vadí spíš někomu jinému než vám. Jste ale naučení, že je špatná. A tak ve vás automaticky také vyvolá negativní emoce.

Reakce

Následně přichází myšlenková reakce na spouštěč. Všechny věci/lidi/místa/činy…zkrátka vždy jenom jsou. Nejsou ve své podstatě dobré ani špatné. To, jestli je jako dobré/špatné vnímáme, závisí na našich preferencích. Na tom, jakou „nálepku“ jsme podnětu dali. Často si ale neuvědomujeme, že je to pouze naše preference. Podle nás je ta věc zkrátka taková a maková. A tím to hasne. Tím pádem v nás spouštěč (tedy „špatná“ věc) vyvolá příslušnou negativní odezvu.

Negativní emoce

Následkem myšlenkové reakce je negativní emoce.

Reakce 2

Opět se rozběhne reakce. Tentokrát na negativní emoci. Jsme totiž většinou nastaveni tak, že se s emocí ztotožňujeme. Ponoříme se do ní, vykoupeme se v ní. Případně se ji snažíme eliminovat nebo potlačovat. Všechny tyto věci emoci zesilují. Tělo se nám samozřejmě ale vždy snaží pomoct. A negativní emoce je pro nás jakousi hrozbou.

Jídlo

Tělo tedy přijde s „geniálním“ řešením. Jídlo je obecně vzato velmi příjemná záležitost. Jednak s ním často máme spojené příjemné vzpomínky, jednak chutná skvěle, ale především v těle vyvolává příslušnou odezvu, po které se cítíme dočasně šťastnější. Tělo tedy jídlo nabídne jako záchranný kruh.

Jednou to možná fungovalo. Přihodilo se něco negativního, dali jste si čokoládu a bylo líp. Pak to fungovalo po druhé, po třetí… Až se z toho nakonec stal vzorec. Teď už to tak úplně nefunguje. Jelikož po jídle se lépe necítíme. Naopak máme výčitky a pociťujeme další negativní emoce. Začarovaný kruh. Je to už však vyšlapaná cesta. Automatická věc. A tělo se jí stále drží.

Co s tím?

Předně je potřeba si uvědomit, že se tohle děje. A uvědomit si každou fázi zmíněného vzorce. Jelikož doteď se to zřejmě dělo, překvapivě, automaticky. S celým vzorcem se ztotožňujeme. Nemáme pocit, že je to jen nějaký proces a že s námi vlastně ve výsledku ani nemusí mít nic společného.

Je třeba si uvědomit, že ani jedna z reakcí, které jsem popsala, není nutná. Musíme se naučit věci přijímat takové, jaké jsou. I věci, které nepreferujeme, jsou v pořádku. Můžou existovat.

Je třeba si uvědomit, že negativní emoce je také v pořádku. Můžeme s ní zkrátka chvíli koexistovat. Nemusí znamenat nic špatného. Nemusíme ji považovat za svoji součást. Můžeme ji vnímat jako nějaký pomyslný film. Třeba ji i pozorovat. Ale naši existenci to nijak neovlivňuje. Nemusíme s ní nijak bojovat.

Pokud se naučíte vzorec byť jen vnímat, je to skvělé! A pokud se naučíte odstranit jednu z reakcí, máte vyhráno.

Žádné instantní řešení však bohužel neexistuje. Musíte na sobě pracovat, rozvíjet se. Jakmile se naučíte vnímat vše z té perspektivy, že to pouze existuje a vnímat emoce pouze jako jakési návštěvníky, pomůže vám to s mnohem více věcmi než jen s emočním jedením. A právě i proto je tento web zaměřený na mindset obecně. Ne jen na problematiku emočního jedení. Klíčem k němu totiž JE mindset obecně.

Změna myšlení je běh na dlouhou trať. Už právě jen z důvodu našich zažitých myšlenkových vzorců. Ale já se vás budu snažit navést maximálně, jak je v mých silách.

ČLÁNEK PŘÍMO NA TVŮJ E-MAIL?

Chceš, abych Ti poslala jednou týdně nový článek do Tvé E-Mailové schránky a Tobě tak nic neuniklo? Ráda to pro Tebe udělám! Níže mi, prosím, zanech svoji E-Mailovou adresu! :)

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.