NEBEZPEČÍ

Jakmile večer vše utichne, povinnosti jsou splněny (a děti uloženy ke spánku), míváš pravidelně rande se svojí ledničkou. A přitom vlastně nemáš hlad. A nejsi jinak ani žádný jedlík. Přesto je tahle potřeba zkrátka neodolatelná. Je tohle právě i Tvůj případ? „Proč se to děje? Jsem v tu chvíli zrovna v klidu, je to vůbec emoční jedení?“

Emoční jedení to samozřejmě dost dobře být může. Pojďme se podívat na to, jak je možné, že největší chuť k jídlu máme právě, když jsme v klidu. A jak je možné, že i tak je to stále činnost, kterou zaháníme negativní emoce.

Existuje spousta cest, jak vznik emočního jedení popsat a vysvětlit. Nicméně dle té mojí jsou hlavní příčiny tři. A vzájemně se podporují a doplňují.

1) Automatický vzorec chování

Aneb tělo vnímá jídlo jako zdroj „instantního“ potěšení. Je snadné ho získat a je příjemné ho jíst. A snaží se jím tedy vyrovnávat naše negativní emoce. Děje se to tak často, že tato šablona se v naší hlavně vždy spouští zcela automaticky.

2) Závislost na negativních emocích

Tím, že se neustále stresujeme, se naše tělo stalo na negativních emocích závislé. Potřebuje svoji „dávku“. Díky tomu nás to ještě víc podněcuje k reakcím na spouštěče.

3) Režim nebezpečí

A přesně tomu se dnes budeme věnovat!

Proč jsem nezačala od začátku? Od vzorce chování? Je totiž důležité nejprve vědět, že ačkoliv se tato šablona spouští okamžitě, k potřebě „nacpat se“ okamžitě dojít nemusí. Nejdřív totiž musí pominout právě onen „režim nebezpečí“, jak jsem ho nazvala.

Vliv stresu na tělo

Stres v nás indikuje, že je na blízku nějaká hrozba. A aktivuje tedy takové tělesné funkce, které nám pomohou se s ní vyrovnat. Zrychluje se srdeční tep, zorničky se rozšiřují, svaly se prokrvují. Tělo nás připravuje na reakci. Očekává, že budeme buď utíkat, nebo bojovat. A chce vás za každou cenu udržet naživu.

Jednou z věcí, která se děje, je také to, že se nám zpomaluje trávení. Tělo se totiž snaží využít veškerou energii, kterou má, maximálně užitečně. A nepředpokládá se, že byste si například v boji se sériovým vrahem dali pauzu na sváču. Očekáváme zkrátka, že nastane nějaká nebezpečná akce. Díky stresu jsme zároveň silně vtaženi do oné situace. Zbystří se nám smysly a všude vyhlížíme potenciální nebezpečí, potenciální potíže a problémy.

Představte si, že jste někde v hlubokém lese. Víte, že ve vašem okolí žijí tygři, ale naštěstí jste zatím na žádného nenarazili. A najednou slyšíte, jak se ve vaší blízkosti něco hýbe. Vypadá to navíc na něco velkého, ale zatím nevíte zcela jistě, co. Myšlenky se vám zastaví a začnete jednat instinktivně. Rozhlížíte se kolem sebe. Dech máte zrychlený, smysly zbystřené. Srdce bije na poplach. Pak se kousek před vámi vynoří tygr. Okamžitě začnete utíkat.

Jak by tahle historka dopadla, kdyby byla skutečná, to se bohužel (nebo možná naštěstí) nedozvíme. Nicméně zeptám se vás: Měli byste v takové situaci chuť k jídlu?

To, co jsem popsala, byl ukázkový případ stresové situace. Příklad, kdy nám stres pomáhá, jelikož nás dělá výkonnějšími. V reálném životě však bohužel stres vyvolávají věci, před kterými nemůžeme utéct a nemůžeme s nimi ani bojovat. Například naše nezaplacené účty. Často se také stává, že stres je již chronický. Drží se stále ve vysoké hladině.

Naše logická mysl tedy ví, že žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí. A hlavou nám dál proudí myšlenky, nezačneme jednat instinktivně. Tento stav bytí se totiž pro nás stal relativně normálním. Snažíme se tedy i fungovat normálně. Nicméně tělesná reakce na stres je pořád taková, jakou jsem ji popsala výše. Zbystří se nám smysly a jsme vtaženi do děje. Tělo se snaží z nás udělat superčlověka. Utlumí sice v tu chvíli zdánlivě nepotřebné funkce (například právě trávení), ale i tak to naše tělo stojí nějaké ty kalorie navíc.

Co je režim nebezpečí?

Naše mysl se snaží fungovat „normálně“ dál (o tom víc níže), ale naše tělo má pocit, že je vystaveno hrozbě a musí sebrat veškerou svoji energii.

Jsme ale sestrojeni tak, aby naše tělo za každou cenu ochraňovalo náš život. Chce tedy na podobné věci být do budoucna připravené. A je víc než logické, že vás tak přiměje pustit se do jídla neobvykle velkého množství. Chce si totiž udělat zásoby. Potřebuje si být jisté, že až bude zase muset tento režim zapnout, bude mít funkce z čeho napájet. A že budete mít i dost energie na následný boj a útěk.

Proč ale neustále tak vyzdvihávám, že v takových situacích se naše mysl snaží reagovat normálně a nejednáme tedy instinktivně? Je to totiž hrozně důležité pro pochopení načasování našich tělesných reakcí.

Kdyby se jednalo o případ s tygrem a nějakým zázrakem byste mu opravdu utekli, jakmile byste se ocitli v bezpečí, dostali byste hrozný hlad. A najedli se. Silný stresový stimul přišel a zase skončil. V běžném životě to ale bohužel tak jednoduché není. Neustále přicházejí další stresové stimuly, kterými jsou především naše myšlenky.

Jsme nastaveni tak, abychom do mysli vpouštěli pouze takové podněty, které jsou pro nás v tu chvíli zrovna prioritní. Nejsme totiž zdaleka schopni zpracovat vše najednou. A v tom, co je pro nás prioritou, hraje velkou roli náš mindset a momentální rozpoložení. Pokud jste tedy právě orientováni na problém a soustředíte se na stresovou situaci, vaše mysl vyhledává a zpracovává věci tomu podobné. Další stres. Všechno se najednou zdá být ještě černější, bezvýchodnější, zoufalejší.

Tělo však není moc dobře schopné rozeznat rozdíl mezi myšlenkou a realitou. Má tak pocit, že přicházejí další a další impulzy nebezpečí. A udržuje vás ve střehu. Navíc je mimo svůj balanc a nefunguje v souladu. Je zmatené. Čím víc se stresujete, tím víc dalších stresových podnětů podvědomě vyhledáváte.

Pak ale přijde nějaký jiný impulz. Něco, co máte spojené s klidem. Může to být místo, denní doba, cokoliv. Často to bývá právě konec dne, kdy už jsme splnili vše, co jsme museli a máme čas si konečně oddechnout. Je to něco, s čím máme spojené příjemné, bezpečné asociace. A díky tomu se naše tělo zvládne konečně zklidnit.

Teprve až teď přichází prostor pro hlad. A, jak už jsem řekla, tělo se bude snažit si vytvořit zásoby, aby bylo připravené na další podobné situace. Budete tak mít velký hlad. Velmi silné nutkání se přejíst, jelikož z hlediska, které jsme si dnes vysvětlili, je to téměř otázka života a smrti.

Pravděpodobně také sáhnete po něčem hodně sladkém, či hodně tučném. Tělo totiž předpokládá, že takové potraviny by pro nás měly být nejhodnotnější. Sladká chuť v přírodě indikuje výživné potraviny. Většinu potravin si dnes ale dotváříme uměle a často tak kvůli našim chutím sáhneme spíš po něčem, co je plné cukru a k plnohodnotnému jídlu má opravdu daleko.

„Co je tedy skutečně mým spouštěčem?“

„Je příčinou pouze to, že mé tělo potřebuje zásoby? Nebo je v tom něco víc?“

Jako první z příčin emočního jedení jsme si zmínili automatický vzorec chování. Tomu se v článku budeme věnovat podrobně příště. Nicméně možná si říkáte, jestli tento vzorec funguje také u vás, nebo je to pouze o režimu nebezpečí.

Každý případ je samozřejmě ojedinělý, ale já mám za to, že je víc než pravděpodobné, že naučený vzorec chování, který vede k jídlu, s tím úzce souvisí i v tomto případě (nehledě na vzorce chování, které vás přivedou do režimu nebezpečí). Emoce totiž „v nebezpečí“ nezmizí. Pouze se odloží na klidnější dobu. Můžete se tak po celý den cítit silně ve stresu, ale ten skutečný emoční propad možná přijde až potom. Jelikož si to konečně můžete dovolit, nic vám už nehrozí. A emoce vybublají na povrch. Nejspíš vznikly už dříve během dne (týdne, měsíce…) a pravděpodobně je vyvolalo právě to, co vás uvedlo „do nebezpečí“. Ale nepřipouštěli jste si je.

A tak nejen, že si musíte nutně udělat zásoby pro příště, ale použijete jídlo i jako zdroj příjemných pocitů. Jako něco, co vyplní emocionální strádání. Ale o tom zase příště :).

Proč tedy někdo sáhne po jídle ihned a jiný ne?

Existují různé situace, různí lidé, různé vnímání, různé emoce a myšlenky. Každý případ je jiný. Nicméně pokud přesně víte, jaká situace ve vás vyvolala reakci, která vás přiměla následně sáhnout po jídle, je to poměrně dobré znamení. Vaše tělo stále pozná, kdy se stalo něco nepříjemného. A nabídne vám jídlem „pomoc“.

U spousty z nás se to ale děje jaksi náhodně. Alespoň na první pohled to tak vypadá. Děje se to samozřejmě tehdy, kdy máme větší pocit bezpečí, než jindy. Naše tělo je totiž už zmatené. Hladina stresu je chronicky vysoká. Jsme orientování na problém a tak „skenujeme okolí“ a vyhledáváme další problémy. A už pouhými myšlenkami na ně přinášíme tělu další stresové impulzy. Nakonec je jedno, co se děje v našem okolí. Tělo už z okolí nepozná, kdy jsme v bezpečí a kdy ne.

A pak dostane impulz. Podnět, který v nás vyvolá alespoň nějaké bezpečné asociace. Například právě když jsme večer doma o samotě. A konečně dostane šanci se projevit.

Naprogramovaní, s šátkem na očích

Celý náš život tedy funguje podle toho, jak jsme se naprogramovali. Nemáme nad tím téměř žádnou kontrolu (nebo alespoň to tak zdánlivě vypadá). Procesy se v nás spouští už automaticky. A my nemáme nejmenší tušení, co se děje. Nakonec už přestaneme i vědět, proč se cítíme tak mizerně. Možná přestane existovat i konkrétní, hmatatelný důvod, jelikož důvodem se stane už jen náš mindset.

Je to jako by do nás někdo instaloval program, který zajišťuje, jak procházíme životem. A my jednáme přesně podle něj. Zmatení a s šátkem na očích. Netušíme, co se děje. Bohužel, přesně takhle žije ohromná spousta lidí. A stalo se to tak normální. Nemáme nejmenší ponětí, co se děje, ale spokojení nejsme. Nemáme téměř žádnou kontrolu. Naše tělo i mysl reagují sami.

A přesně s tím se vám snažím ze všech sil pomáhat.

Například právě v mé knize o emočním jedení.