JÍDLO JAKO VÝPLŇ „PRÁZDNÉ DÍRY“
Jíst je občas zkrátka jen příjemné. Neuspokojujeme hlad, pouze máme neovladatelnou chuť na něco dobrého. „Něco dobrého“ je ale většinou velmi nezdravé a my si to pak vyčítáme. Přesto to při první příležitosti uděláme zas. Proč to tak je?
Důvodů je velká spousta a téma se dá zpracovat z mnoha různých úhlů. Je to velmi komplexní věc. Dnes si však povíme příčiny, které způsobují deficit, jež máme tendenci zajídat.
Co je to potrava?
Potrava obsahuje (jsou) kalorie. Kalorie jsou vyjádřením energie. Potrava je tedy energie. A myslím, že všichni dobře známe zákon zachování energie. Nelze ji vytvořit ani zničit, pouze přeměnit. Nebudeme zacházet do zbytečných detailů a nebudeme si hrát na fyziky. Důležité ale je, že „novou“ energii si zkrátka v těle sami nevyrobíme, ani kdybychom se stavěli na hlavu.
Energii pro naše úkony tedy čerpáme vždy z potravy. Nevyužitou energii si ukládáme na později právě ve formě tuku. Tuk je taková naše baterie. Zásoba energie pro budoucí čerpání.
K čemu potřebujeme energii?
Hloupá otázka. Energii potřebujeme k přežití. Samozřejmě. Ale zkusíme to trošku rozvést. Na co ji spotřebováváme? Značnou část energie vyžaduje náš bazální metabolismus (BMR, basal metabolic rate). Co to je? Je to množství energie, které naše tělo spálí za klidového stavu. Tedy například kdybyste byli v kómatu. Pokrývá základní životní funkce. Dále samozřejmě na veškeré fyzické aktivity, mozkovou činnost a další tělesné funkce.
Když přijde do hry stres
Co se ale stane, když přijde na stres? Stres v nás aktivuje stav „bojuj, nebo uteč“. Připravuje naše tělo, aby bylo schopné se příčině stresu ubránit. Tedy například bojovat s našim potenciálním vrahem, či před ním vzít nohy na ramena. Tep těla se zvyšuje, rychleji dýcháme, svaly se napínají a připravují k akci. Když dáme pěstí složence, kterou je třeba zaplatit, nejspíš si nepomůžeme.
Pokud se příčiny stresu nedokážeme zbavit, či vznikají pořád další a další, vzniká následně chronický stres, který je sám o sobě velmi nebezpečný. Tyto zvýšené tělesné funkce je ale samozřejmě třeba z něčeho „napájet“. Znamená to tedy, že právě ony jsou velkým žroutem energie.
Naše tělo ale nemá rádo, když jej zastihne něco nečekaného. Jako příklad nám poslouží proces regenerace po fyzickém výkonu. Námahou se svaly traumatizují a poruší. Tělo chce být pro příště na takovou věc připravené a proto nejen, že vše opraví do původního stavu, ale přidá ještě něco navíc. A nám tedy rostou svaly :).
Lze tedy vycházet z toho, že při negativních emocích (které nás stresují) máme tendenci jíst více právě proto, aby tělo bylo energeticky připravené z nás opět udělat „superčlověka“ a nachystat nás na boxování našich složenek.
Emoční tuk
Abychom tedy byli kdykoliv přiraveni být „superčlověk“, vzniká emoční tuk. Tělo je uzpůsobeno tak, aby za každou cenu ochraňovalo naše přežití. Emoční tuk je tedy z pohledu psychosomatiky jakýsi izolant. Ochrana těla před náročními emočními situacemi. Což dává smysl i z úhlu pohledu, který jsem popsala v odstavcích výše.
V tomto případě tuk funguje jako emoční polštář. Zásoba spousty kalorií navíc, abychom ustáli deficit. Deficit jídla i emocí.
Jak to vzniká?
Potřebu jíst v nás vyvolává zmiňovaný deficit. Deficit čehokoliv nás samozřejmě také stresuje. Jenomže čeho deficit? Příčiny jsou velmi různé a je to opravdu rozsáhlé téma. Zkusíme si ale popsat alespoň příčiny nejčastější.
Přímý stres
První příčina, která se nabízí, je zkrátka náhlý přímý stres. Dostali jsme se do situace, která pro nás není přiznivá a jsme si toho vědomi. V této situaci bychom v hlavě měli mít jediné: „Problém? Řešení!“. Co tím myslím?
Řešení by mělo být to první, co si s problémem spojíte. Ne litování sama sebe. Ne otázky „Proč se mi tohle děje?“. Ne utápění se v situaci. Řešení. Je mi jasné, že ne vždy je řešení patrné na první pohled. Ale zkrátka na problém byste měli reagovat tak, že se vydáte směrem k jeho vyřešení. Alespoň uděláte první krok. Odnaučte se toto utápění se. (Čímž v žádném případě nechci říct, abyste potlačovali emoce! Ale zkrátka se posuňte dál!) Soustřeďte se na to dobré.
Čím více energie problému věnujete, tím bude větší. Měníte tím totiž i svůj mindset. Nastavujete se na problém. A tedy dostáváte problém. Soustřeďte se na to, abyste se cítili dobře.
Problém už existuje tak jako tak. Tím, že budete panikařit, stejně nezmizí. A nezmizí ani tím, že o něm budete ustavičně přemýšlet.
Najděte si něco, co vás rozptýlí. Díky čemu se budete cítit dobře. Díky čemu budete v pohodě. Každý problém má řešení. A máte mé slovo, že pokud se nejdřív dostanete do dobré nálady, budete mnohem klidnější a řešení se nabídne mnohem snáz.
Bezpečí domova
Příčinou může být i to, že nemáme žádné své „útočiště“, tedy skupinu lidí, či místo, ve kterém se cítíme bezpečně a klidně. Naši pravěcí předci měli nejspíš své jeskyně. Mimo jeskyni byli v nebezpečí a tak „domov“ bylo něco, co je k přežití nutné. Tuto potřebu máme dodnes. Pokud tedy nemáme řádný domov, pociťujeme deficit, který máme tendenci zajídat.
Slovy „nemáme řádný domov“ samozřejmě nemyslím, že žijeme na ulici. Je však třeba, abychom měli místo, kde se cítíme naprosto uvolnění, kde na nás nečíhá žádný stres a nebezpečí a kde se na ostatní členy domácnosti můžeme spolehnout.
V nejlepším případě si tento domov ale nosíme všude s sebou jako šneci. Jenom ne na zádech, ale uvnitř v sobě. Vy byste měli být sami sobě tou bezpečnou základnou. Může se dít cokoliv, ale vždycky budete mít sami sebe. Stabilní útočiště. Emoce přicházejí a odcházejí. Život se mění. Ale vy jste se sebou stále.
Mít bezpečný fyzický domov je jistě důležité. A skutečně to vyvolává onen „emoční deficit“, který plníme jídlem. Není to však skutečně nezbytné, pokud se vyznáme sami v sobě. Nezbytné je CÍTIT SE bezpečně a jistě.
Musím ale přiznat, že pro většinu lidí to znamená velmi jiný přístup k životu, než měli doposud. A tedy jakýsi „pokročilý level“. Můžete tedy začít s něčím snazším.
Vytvořte si domov!
Nemám na mysli, abyste si postavili dům. „Domov“ může být vlastně cokoliv. Místo, člověk i čas.
Možná je ve vašem domě nějaký kout, který přímo láká k přetvoření. Svíčky, květiny, polštáře, deka…. Cokoliv se vám líbí a je pro vás útulné. Vytvoříte si tak útočiště, ve kterém se alespoň jednou denně můžete schovat před rušným světem. A třeba si číst knížku. Bude to místo, na kterém na vás nečeká vůbec nic negativního.
Můžete si také vyhradit konkrétní čas ve dni, kdy vypnete veškerou elektroniku a budete se věnovat pouze sami sobě. Žádný stres, žádné špatné zprávy. Bezpečí.
Jak jsem psala, domovem může být i člověk. Je to ale značně nepraktické. Nedělejte to.
To, co jsem popsala, samozřejmě není finální, kompletní řešení. Nepřestanete se díky tomu ze dne na den přejídat. Avšak je to pro vás momentálně možná nejbližší logický krok.
Nemůžete se jedním skokem přenést ze startu až na konec trasy. Musíte jít krok po kroku. A s každým krokem jste blíž k cíli. Vytvořit si domov z koutku vaší místnosti nebo konkrétního času může být jeden z nich.
Nedostatek bezpodmínečné lásky
Co je bezpodmínečná láska? Je to opravdu láska bez podmínek. „Budu tě mít ráda, když se budeš chovat slušně a po večeři umyješ nádobí.“ To je příklad lásky podmíněné. Bezpodmínečná láska nemá hranice.
Tuhle větu vám pravděpodobně nikdo nikdy neřekl. Takhle by se totiž nikdo nevyjádřil, bylo by to urážlivé. Většina z nás navíc neprojevuje podmíněnou lásku záměrně. Ale děláme to. Jen o tom nevíme.
Snažíme se, aby ostatní dělali to, co chceme. Možná proto, že to považujeme za normální. Možná proto, že usilujeme o jejich dobro. (Opět jsem zde narazila na téma, které by si zasloužilo vlastní článek. Možná i vlastní knihu. Proto ho teď necháme být.) Spousta z nás však podmíněnou lásku projevuje i pociťuje.
Od koho bychom tuto lásku měli dostávat?
Nejspíš si říkáte „Tak jasně, rodiče, partner/ka…“ a máte vlastně i pravdu. Především v dětství je tato láska od rodičů klíčová. Nejdůležitější osobou jste ale vy sami. Bezpodmínečná láska by měla přicházet především zevnitř. Vy jediní trávíte sami se sebou úplně celý život. Když se nebudete mít rádi vy, tak kdo?
K tomu, abychom se cítili kompletní, bychom neměli potřebovat nikoho z vnější. Tyto pocity vychází z vás. Pokud potřebujete, aby vás neustále někdo zachraňoval a čekáte na spásu (např. až vás někdo rozveselí), něco není v pořádku.
Nedostatek struktury v životě
Struktura znamená, že přibližné víme, co kdy bude a jak dlouho to bude trvat. Také to znamená, že vidíme smysl ve věcech, které děláme. Dům si také nekoupíte, pokud nebudete vědět, jestli tam budete moct bydlet dva dny, nebo třicet let. Protože v tom nevidíte smysl.
Pokud postrádáme smysl a strukturu, je to opět deficit. Dochází k frustraci. Taková situace může nastat například pokud máte práci, kterou nemáte rádi. A nevidíte smysl v činnostech, které vykonáváte.
Nedostatek struktury a smyslu považuji obecně za vážný problém. Žijete svůj život pro sebe? Nebo pro koho? Chcete ho celý prožít takhle? Vykonáváním činností, ve kterých nevidíte smysl? Opakováním rutinních dnů? Pokud vás v životě nic nenaplňuje, není divu, že se naplňujete jídlem. Seberte se a změňte to. Přece víte, co chcete dělat. Tak seberte odvahu.
Emocionální díra
Vše, co jsem popsala (a bohužel i další věci) vytváří, jak jsme si řekli, deficit. Nedostatek, před kterým nás má chránit náš emoční polštář. Nedostatek, se kterým by nám měla pomoct naše „náhradní baterie“ v podobě uloženého tuku.
Tyto věci tvoří pomyslnou emocionální díru, kterou se snažíme vyplnit jídlem. Je to ale podobné, jako bychom se snažili například lahev vína zašpuntovat párátkem. Není to zkrátka to, co v tu chvíli potřebujeme. Jídlo „propadne“ dovnitř, ale díru neucpe.
Hormony
V tomto všem samozřejmě hrají roli i naše hormony. Podněty jako pohlazení, pochvala a třeba i něčí úsměv totiž vyplavují hormony štěstí (serotonin-například při pochvale, uznání a oxytocin-nejvíce při fyzickém kontaktu). Například flow a odškrtávání úkolů ze seznamu nám v těle zase vyplavuje dopamin. Dopamin se také vyplavuje kdykoliv, když očekáváme odměnu. Když se nám něco povedlo.
Poznámka: Dopamin může být také velice návykový a tato závislost také do jisté míry ovlivňuje emoční jedení. O tom ale jindy.
Tyto hormony bývají také nazývány jako hormony štěstí. Vyvolávají v nás příjemné pocity. Podobné pocity v nás však vyvolávají i některá jídla. My si je tedy chceme uměle navodit. Místo toho se ale pohybujeme v kruhu.
Negativní emoce -> touha po zlepšení -> nezdravé jídlo -> negativní emoce
Co takhle se spíš podívat po skutečném řešení problému?
Co s tím?
Tato patálie ale nemá bohužel žádné instantní řešení. Žádný kouzelný lektvar. Je třeba se umět odpoutat od svojí mysli. Nevydat se napospas vnějším podmínkám. To, jakou máte náladu a v jakém jste rozpoložení by nemělo záležet na tom, kde, nebo s kým jste.
Sami se rozhodujete, o čem přemýšlíte a na co se soustředíte. A z myšlenek teprve vznikají emoce. Návod, jak změnit mindset, se bohužel nevejde do jednoho článku. Je třeba pochopit celou řadu různých věcí a postupně je vstřebat.
Celé toto téma jsem popsala ve své elektronické knize. Najdete v ní vysvětlení, jak mysl funguje a jak se zbavit nefunkčních myšlenkových vzorců. Najdete v ní i konkrétní úkoly, jak se posouvat k cíli. Kniha je zaměřena na to, jak se zbavit emočního jedení. Avšak jsem si jistá, že vám předá mnohem víc.
K tomu, abyste se zbavili té pomyslné “díry”, kterou v sobě nosíte, a s tím i přejídání se, je zkrátka třeba “hodit okem” na váš život. A přesně s tím vám kniha pomůže. Nesnažím se pouze prodat, opravdu vám chci pomoct a věřím, že kniha vám předá hrozně moc. Pokud se vám přesto nebude z nějakého důvodu líbit, dostanete zpět své peníze v plné výši.
