Občas máme pocit, že v životě zkrátka něco nehraje. Že nejsme tak úplně šťastní. Že v sobě cítíme jakousi díru. Prázdnotu, která nás sžírá zevnitř. A tuhle díru nedokážeme ničím vyplnit. I když jsme se doopravdy snažili. Zkoušeli jsme všechno možné. Jídlo (což vedlo k emočnímu jedení), oblečení, cennosti, vztahy, alkohol… Všechny tyto věci možná pomohly na chvíli. Kdykoliv jsme ale zůstali bez rozptýlení, cítili jsme to znovu. Něco je špatně. A opakuje se to pořád dokola. Nekonečná smyčka.

I v mém životě hrála tato smyčka podstatnou roli. Necítila jsem se šťastná a nic to nedokázalo změnit. Nemohla jsem však ani říct, že jsem byla vyloženě nešťastná. Jelikož mě na první pohled nic konkrétního netrápilo. Nic nebylo vyloženě špatně, nic se „nedělo“. Zdálo se mi ale, že nic není ani správně. Často jsem byla v depresi. Také jsem se uchýlila k emočnímu jedení, ze kterého se stalo záchvatovité přejídání.

Zároveň mě postihovala jedna nemoc za druhou. Chřipky, nachlazení, chronická rýma, ekzémy, cysty, problémy pohybového aparátu, anémie, porucha fungování metabolismu, pravidelné migrény a stavy těsně před omdlením, které často následně vedly ke zvracení, chronická únava až do té míry, že mi úplně zabránila v normálním fungování…

I o tom budu mluvit dále v tomto článku.

Spousta z nás často prožívá paradox toho, že se náš život mění, ale přesto zůstává pořád stejný. Možná máme jinou práci. Možná jsme změnili bydliště. Možná máme nového partnera, nebo jsme naopak zrovna po rozchodu. Vnější okolnosti nás vždy na chvíli rozptýlí a vyvolají nějaké emoce. Jakmile ale všechno utichne, máme se pořád stejně. Pořád stejně mizerně. Jakto?

Stav bytí

To, co způsobuje tuhle smyčku, je náš tzv. “stav bytí”. Nebo-li to, jak jsme. Tato věta vám zřejmě nic moc nenapověděla, tak si to pojďme rozvést. 

V průběhu života sbíráme různé zkušenosti. Ale nejen to, sbíráme také různé aspekty naší osobnosti. Na základě toho, co se naučíme, toho, co přejmeme od ostatních, a toho, jak reagujeme na různé události. Díky tomu se třeba i nějaké naše prožité trauma může stát součástí nás samotných. Neseme si ho v sobě napříč životem a vytváříme si pořád dokola zkušenosti, které generují pořád ty samé emoce. To zní celkem děsivě, že? 

Co když si takových traumat ale neseme víc? Co když jsme si utvořili náš “osobní traumatický mix” a na základě toho teď jednáme? A odvíjí se od toho celý náš život.

Jak se trauma stane součástí naší osobnosti?

“Jak se to ale stane? Událost se přece nemůže stát součástí osobnosti!”

Událost samotná samozřejmě ne. Ale naše vnitřní reakce na ni. Než si to ale podrobně vysvětlíme, pojďme si říct, co je to implicitní a explicitní paměť. 

Explicitní paměť jsou vzpomínky, které si dokážeme vybavit. Určité “scénky” z minulosti. Jsou to situace, které se staly, emoce, které jsme při nich cítili a podobně. 

Implicitní paměť je méně vědomá. Nejsou to vzpomínky, které si můžeme znovu “přehrát”. Jsou to naše návyky, naučené postoje, preference, filozofie… Víceméně to můžeme shrnout jako vzorce chování.

Implicitní vzpomínku lze opakovanou praxí posilovat. Kdežto explicitní vzpomínku posílíte jen těžko. Scénka už nemůže být víc onou scénkou. Vzorce chování mohou ale být stále pevnější. 

Co je vzorec chování?

Vzorce chování jsou to, co provádíme, aniž bychom o tom museli vědomě přemýšlet. Jinými slovy cokoliv, co prošlo procesem automatizace. 

“Co je to ale ta automatizace?”

Častým opakováním se vše stává automatické. Například chůze. Když jste byli malí a chodit jste ještě neuměli, museli jste přemýšlet nad každým krokem, soustředit se. A i tak jste ho občas příliš dobře nezvládli. Cvičili jste to ale znovu a znovu a nakonec nejen, že jste se v tom zlepšili, ale stalo se to automatickým. Nemusíte na to už vůbec myslet. Stal se z toho vzorec chování. 

Stejně to funguje úplně se vším. Nejedná se jen o náše fyzické akce. Automatizujeme si také postoje, myšlenky, chování, reakce…

Reakce na událost jako vzorec chování

Dostáváme se tedy zpět k tomu, jak se reakce na vnější událost může stát součástí nás samotných. Možná vám to není úplně jasné. “Reagujeme přece jen jednou!”, říkáte si. Jak se to tedy může automatizovat? 

Primární reakcí na vnější událost je naše nálada. Pojďme si dát jistý velmi smutný, ale velmi názorný příklad. 

Řekněme, že zažijete úmrtí někoho blízkého. Přirozeně se změní vaše nálada. Budete smutní. (Budete zřejmě zažívat mnohem širší škálu emocí, ale pro náš příklad budeme používat jen smutek.) Bude to ale evidentně pouze vaše nálada. Nebude patřit k vaší osobnosti. 

Občas se ale z nálady stane období. Smutná nálada neodezní. Stále ve vás přetrvává, stále cítíte tu ztrátu. A tato emoce je ve vás tedy přítomna déle. Pořád jste si ale vědomi, že se tak cítíte kvůli nedávnému úmrtí někoho blízkého.

V některých případech emoce ale neodezní. Stane se součástí vás samotných. A už nebude ani zřejmé, kde končí tato reakce na událost a kde začínáte vy. Už to totiž nebude reakce na událost. Stanete se smutnějším člověkem. Stane se to součástí vás. 

Nálada byla totiž váš stav mysli. A vy jste tento stav mysli opakovali tak dlouho, dokud se z něj nestala implicitní vzpomínka. Váš automatický vzorec chování. 

Co je tedy stav bytí?

Stav bytí je tedy takový “součet stavů mysli”, které se v nás za celý náš život nastřádaly a utvořily naši osobnost. Je to to, jak jsme, když je vše neutrální. Tedy bez jakýchkoliv vnějších stimulů. Je to náš mix osobnostních aspektů. Pozitivních i negativních.

Z těch negativních jsou v nás nejhlouběji zakořeněná právě traumata. Proč?

Jsou to totiž věci, které jsme ignorovali. Samozřejmě ne v doslovném slova smyslu. Reakce na daný podnět (emoce, kterou jsme cítili a podobně) pro nás byla však tak nepříjemná, že jsme jí nedokázali v plném rozsahu čelit. Nedokázali jsme si ji připustit a plně přiznat. A tak jsme vědomě cítili vždy pouze část, pokud vůbec. V našem nevědomí však neustále zůstávala a samozřejmě ovlivňovala náš stav mysli. 

Kvůli tomu, že jsme ale reakci nebyli schopni čelit, jsme ji nezpracovali a “nevyčistili”. A ona tak nikdy neodešla.

Chování podle stavu bytí

Náš stav bytí následně ovlivňuje celý náš život. Jakto? 

Na základě něj totiž vytváříme pořád dokola některé emoce a také naše činy se od něj odvíjejí. Stává se z toho taková nekonečná smyčka. 

Stav bytí → činy → prožitky → stav mysli → posílení aktuálního stavu bytí

A jak je to s těmi emocemi? 

Určitou emoci (nebo emoce) jsme již produkovali tak dlouho a v takovém množství, že naše tělo se na ní stalo už závislé. Tato emoce se pro něj totiž stala normou. A jakmile se vychýlíme z normy, tělo má pocit, že je něco špatně. A donutí nás si znovu emoci přivodit. Aby nastolilo “balanc”. Pokud si těchto věcí nejsme vědomi, jen velmi těžko se dokážeme bránit. 

Pokud se budeme držet příkladu se smutkem, pak by to znamenalo, že daný člověk bude již příliš dlouho šťastný. A tělo začne po chvíli volat po své droze. Budeme mít tedy tendenci udělat něco, co nás znovu učiní smutnými. Například se na věci začneme dívat pesimisticky. Nebo provedeme nějaký čin, který k tomu povede. 

Měli jste už někdy nutkání například vyvolat nějaké drama? Zlobit se, ale vlastně jste věděli, že to není úplně oprávněné? Tak přesně i to bylo ono. 

Co to pro nás znamená

Jak to tedy ale způsobuje tu díru, kterou v sobě cítíme? Proč máme pocit, že je něco špatně? Proč jsme nešťastní? Proč trpíme například i emočním jedením? 

V našem stavu bytí je totiž nejspíš něco, co je pro nás bytostně nepříjemné. Něco, co není vyléčené. A zároveň něco, co nám do života tak nějak nesedí. Nezapadá to do naší představy o sobě samých. A nechceme těmto věcem čelit. 

Je to tedy takové dilema “my vs. my”, kdy na jedné straně je náš stav bytí a na druhé pak naše vědomá identita. Stav bytí samozřejmě “prosakuje” na povrch. My si ho ale nechceme připustit. A potřebujeme ho neustále zahánět. Nevydržíme to, jak jsme, když nemáme žádné vnější stimuly. A tak se snažíme udržovat v iluzi. Konstantně máme tedy pocit, že je něco špatně, ale nedokážeme a nechceme tomu čelit. Takže se snažíme rozptýlit. Jídlem, nakupováním, schůzkami s kamarády, seriály…

Z našeho stavu bytí se ale samozřejmě odvíjí naše vzorce chování (v jistém smyslu je to vlastně jedno a to samé). Tudíž náš život se pořád opakuje a opakují se i jeho různé negativní aspekty. Žijeme tak tedy víceméně neustále v minulosti.

Jak to může vypadat v praxi?

Abyste lépe pochopili, co přesně mám na mysli, uvedu jako příklad některé z věcí, které se děly mně samotné. 

Na začátku jsem zmiňovala různé zdravotní potíže. A vy si možná říkáte, co to má vlastně s tímto tématem společného. Má to ale společné úplně všechno! 

Součástí mého stavu bytí totiž zřejmě bylo to, že mi nezáleželo na svém vlastním životě. Má reakce na některé věci byla taková, že bych raději zmizela z povrchu zemského, cítila jsem se nešťastně a podobně. 

Toto ale samozřejmě nebylo v souladu se mnou samotnou. Já přece nejsem taková, abych myslela na tyhle věci. A zároveň bylo nepříjemné si to přiznat v plném rozsahu a skutečně pocítit ten smutek a zoufalství. A tak to zůstávalo se mnou. 

Aniž bych si to uvědomovala, různými drobnými činy jsem konstantně ničila své zdraví. Skoro až jako by záměrně. Přesto to ale nebyla má vědomá volba. Zkrátka to pro mě bylo přirozené. Znamená to tedy, že to vycházelo z mého stavu bytí a odvíjely se od toho mé automatické vzorce chování.

Například jsem se často přetrénovala i když jsem věděla, že pro mé tělo je to velká zátěž. Nechtěla jsem brát doplňky stravy (vitamíny a minerály) i když jsem věděla, že pro mě byly v určitých fázích života klíčové (například železo při vážné anémii). Odmítala jsem změnit svůj každodenní (nezdravý) režim i když jsem věděla, že mi škodí. Nechtěla jsem chodit na žádné prohlídky u lékařů a odmítala jsem tam jít dokonce i v případě, že se objevil nějaký zdravotní problém. Místo toho, abych svá nemocná záda dávala příslušným cvičením do pořádku, trápila jsem je den co den pro ně nevhodnými tanečními pohyby.

Těchto věcí je samozřejmě mnohem, mnohem víc. Poskytla jsem vám pouze příklady, které mě bezprostředně napadly. Důležité však je, že mi velmi evidentně nezáleželo na mém zdravotním stavu a naopak jsem se ho konstantně “pokoušela” zhoršit. 

Zároveň, kdykoliv se někdo například zajímal o to, jak žít co nejdéle, cítila jsem hluboké nepochopení. Do mysli se mi vkrádala myšlenka “Proč by to někdo chtěl?”. Zůstávala ale na pozadí. Nebyla úplně vědomá. Byl to jen jakýsi beztvarý pocit. 

Nic z toho samozřejmě nezapadalo do mojí vědomé identity. Nebylo to něco, co bych vědomě vnímala (nebo chtěla vnímat) jako jednu ze svých vlastností. 

“Jsem optimistická, cílevědomá a taky se konstantě snažím zhoršit svůj zdravotní stav a usiluji o to, abych byla nemocná, či hůř.” 

No. Myslím, že chápete, jak to myslím, že? 

Ke zhoršení zdravotního stavu ale může přispět i negativní stav bytí, který přímo nezahrnuje touhu po “zkrácení života”. Všechno jsou to totiž emoce, které držíme v sobě. Jsou to psychické bloky a nezdravá přesvědčení. Všechno tohle se chce také nějak dostat ven. Zdraví se tedy může zhoršit i v důsledku psychosomatiky. 

Nešťastný život a život bez peněz?

Není to však ale pouze otázkou zdraví. Náš stav bytí určuje naše akce. Toto chování je zkrátka automatické. Děláme ho, aniž bychom o tom přemýšleli. Může tedy za to, proč náš život vypadá, jak právě vypadá. 

Stává se vám například, že vždy natrefíte na partnera, který vás chce pouze zneužít? Ano, to je následek stavu bytí. Vy totiž ve skutečnosti vyhledáváte ty emoce, které jejich zneužití způsobí. Potřebujete je vytvářet znovu a znovu. A proto tíhnete k nevhodnému výběru partnerů i přesto, že podvědomě samozřejmě dokážete odhalit, co je ten člověk zač. Vlastně ne “přesto”, ale “proto”. 

Také to ale není něco, co byste uváděli jako jednu ze svých vlastností, že?

“Rád/a bývam emocionálně zneužitý/á a tak vyhledávám partnery, kteří mi toto dokážou poskytnout.”

Úplně stejně to může způsobovat různá další neštěstí v životě. Také to ovlivňuje naši finanční situaci. 

Všichni máme samozřejmě nějaký postoj k penězům, protože se s nimi setkáváme denně. Někteří z nás jsou ale naučení být “chudý člověk”. I já jsem tam byla. No a pokud vaše přirozenost, váš stav bytí, je “být chudý člověk”, tak tuto zkušenost vyhledáváte znovu a znovu. Uděláte všechno proto, abyste se zbavili jakýchkoliv peněz, které máte navíc. A jednáte tak, aby k vám žádné větší obnosy nepřicházely. Je to samozřejmě opět vždy otázka našich nevědomých akcí. Stejně jako předchozí aspekty, ani toto však nebývá v souladu s tím, co si sami o sobě myslíme.

“Vášnivě si udržuji status chudého člověka. Užívám si, když se musím strachovat o peníze a když nemám dost na zaplacení svých účtů. A tak si tuto zkušenost vytvářím pořád znovu a znovu.”

Co s tím můžeme dělat?

Myslím, že už tedy chápete, že “stav bytí” (nebo jakékoliv jiné jméno tomu dáte) je něco, čemu byste měli věnovat svoji pozornost. Je to totiž kořenem všechno, co se ve vašem životě děje. 

Abychom mohli náš stav bytí změnit, musíme nejdřív všechny tyto aspekty odhalit. Přiznat si je a cítit emoce, které jsme zapírali. Bez toho to nepůjde. Občas je to například období plné pláče. Není to ale pláč ve smyslu “co si počnu”. Je to spíš úleva. Často cítíme smutek, hluboký smutek. Někdy však nejsme ani přesně schopni určit, co přesně to způsobilo. Zkrátka “to přišlo”. 

Občas je to také období plné nočních můr. Jelikož věci, které byly hluboko pohřbené ve vašem nevědomí, konečně vycházejí na povrch a projevuje se to i ve snech. 

Nebudu vám tedy tvrdit, že je to cesta plná duhy a jednorožců. Protože není. Je to naopak často cesta trošku nepohodlná. 

Důležité ale je, že v rámci celé této cesty se cítíte tak nějak..bezpečně. Možná jste smutní, naštvaní a podobně. Ale tyto pocity zároveň provází jistá úleva. 

Jakmile tyto aspekty sebe sama “vyčistíte”, můžete je začít opravovat. Vychytat své vzorce chování a trénovat nové, zdravé vzorce. 

Toto všechno je samozřejmě něco, co vyžaduje mnohem hlubší popis. A také nějaké vedení. Proto jsem se o tom rozhodla vytvořit celý kurz (S)MYČKA.

A nejen to. Zároveň vám poskytnu praktické materiály, které vás přímo povedou k tomu, abyste své aspekty odhalili a také následně k tomu, abyste je opravili a změnili tak sebe i svoji situaci. 

Deníček, který je součástí kurzu, jsem původně vytvořila pro sebe. Věděla jsem, že potřebuji něco, co mě bude denně udržovat na správné cestě. Protože změna fungování je o konstantní práci a ne o jednorázovém úkolu. A snadno na ni člověk po chvíli zapomene a vrátí se zpět ke starým vzorcům.

Jsem ale moc vděčná za to, že právě i tento můj výtvor společně s předanými indormacemi a mojí podporou teď pomáhá i mým klientům.