PROKRASTINACE Z MNOHA ÚHLŮ POHLEDU

Sedím v kanceláři. A už po několikáté jenom civím do monitoru. Potřebuji dodělat nějaké věci. Vymáčknout ze sebe nějakou tu kreativitu. Ale nejde to. Nemůžu se k tomu přimět. Mám pocit, že v hlavě mám prázdno. Navíc cítím k práci jakousi nechuť. Přitom ona práce jako taková mi nevadí. Je to nejspíš nějaký blok. Nejraději bych si sbalila věci a jela domů. Podívala se na film, četla si knížku… Ale ta práce se sama neudělá a je pro mě důležitá. Tak dál sedím v kanceláři. Místo práce ale otevřu sociální sítě a začnu je nepřítomně projíždět. Proč? Co se děje?

Je vám to povědomé? Já jsem něco takového prožívala právě teď. A tak jsem se rozhodla napsat tento článek. Abych i já sama sobě připomněla, co za tím vězí.

Co je prokrastinace?

Je to vyhýbání se úkolům, které jsme si stanovili. Říká se, že nepříjemným, avšak ne vždy tomu tak nutně musí být (což si vysvětlíme později). Prokrastinace však není odpočinek jako takový, který by nahrazoval práci. Při prokrastinaci si neodpočinete. Neděláte totiž to, co byste skutečně dělat chtěli a váš mozek se navíc nezklidní. Nerelaxujete. Pouze děláte nějaké bezvýznamné věci, abyste se vyhnuli povinnostem.

Důvody prokrastinace

Prokrastinace může ale být pojatá z mnoha úhlů pohledu. Může mít spoustu důvodů. Není to pouze o tom, že se vám zkrátka nechce pracovat. A většinou ani s leností nemá nic společného. Vězí v tom jiné věci. Pojďme se na některé z nich podívat. Všechny důvody mohou také samozřejmě fungovat i dohromady. Není to buď to, nebo ono.

Příliš náročný úkol

Je to jeden z nejčastějších a nejznámějších důvodů. Občas máme zkrátka pocit, že úkol, který před námi leží, je na nás příliš. A je logické, že se nám do něj nechce, jelikož to v naší hlavě působí jako něco velmi náročného. A je velmi těžké začít. Pomáhá rozdělit si velký úkol do několika menších. A vrhat se na ně postupně, jeden po druhém.

Rozhodovací paralýza

Nastává, když máme příliš mnoho úkolů, které musíme splnit. Nebo když vůbec nevíme, do čeho bychom se vlastně měli pustit. (Například jako začínající podnikatelé. Máte příliš mnoho cest, kterými se lze vydat.) Neděláme pak vůbec nic, protože nemáme ponětí, CO bychom vlastně měli dělat. A tak raději děláme úplně jinou činnost. Rozhodování mezi možnostmi nás navíc často i vyčerpá natolik, že nám následně už ani nezbývá energie na vykonávání činnosti.

Rozhodovací paralýza může ale nastat i pokud se nerozhodujeme mezi více úkoly. Může to být rozhodování mezi činnostmi obecně (např. „Bude lepší, když dnes dodělám práci, kterou musím brzy dokončit a přestanu ji odkládat, nebo když začnu konečně dodržovat svůj spánkový režim? Co bude pro mě mít větší benefity?“)

Problém se soustředit

Cítíte občas, že vás skoro až bolí se na něco soustředit? Že nedokážete dělat příliš dlouho jednu věc? Že se nedokážete do ničeho ponořit? Že je zkrátka příliš náročné udržet pozornost? I to je velký důvod k prokrastinaci.

Co je flow: Je to stav, kdy jsme do něčeho plně ponořeni. „Plynutí“. Je to stav, kdy jsme tak soustředěni na jednu věc, že nic jiného se nám nezdá důležité. Tohoto stavu většinou dosahujeme, když pro nás věc není příliš obtížná, ale ani příliš jednoduchá. Plně se zde projevuje naše kreativita a jsme produktivní. Je to také příjemný stav, jelikož při něm tělo produkuje hormony štěstí. Navíc jsme tak soustředěni na danou věc, že na nějaký další myšlenkový chaos nám v hlavě nezbývá místo a fungujeme tak na chvíli vyrovnaně, jelikož mozek není nucen přepínat neustále na něco jiného. Já stavu flow dosahuji často například při psaní nebo při tanci.

Cítíte, jak důležité je tam to soustředění se?

Pokud nejsme schopni se koncentrovat na jednu věc a neustále těkáme pryč, tohoto stavu, kdy se úkol stane najednou o mnoho snazším a příjemnějším, nedosáhneme. A tak zůstane jen jakousi nepříjemnou aktivitou, kterou je těžké vykonávat. A příliš těžké věci my samozřejmě neradi. Tak se tomu raději vyhýbáme.

Proč máme problém se soustředěním?

Důvodů samozřejmě může být mnoho. Nicméně já se chystám uvést dva dnes velmi časté: multitasking a sociální sítě.

Naše tělo nebylo vytvořeno pro multitasking. Stresuje ho to. Nejsme schopni zpracovat více rozdílných věcí najednou. Děje se pouze to, že velice rychle přepínáme z jedné na druhou. Ale, přiznejme si, děláme to velmi často. Možná si zrovna teď čtete tento článek a zároveň na půl ucha sledujete televizi.

Sociální sítě jsou vlastně příklad toho samého. Už jenom to, že projíždíme „feed“ je vlastně multitasking. Jelikož přeskakujeme z jednoho příspěvku na druhý. Možná si říkáte, že všechny přece nevnímáte. Ale ano, z části je vnímáte všechny. Jak jinak byste například poznali, které vás zaujmou (a následně jim tedy věnujete víc pozornosti) a které ne?

Cokoliv děláme pravidelně, stává se zvykem, pravidlem. A my jsme si zyvkli dělat milion věcí „najednou“. Naprosto jsme si odvykli dělat opravdu jednu po druhé. A tak se tento přístup aplikuje všude. Když máme splnit nějaký úkol, naše myšlenky se ho nezvládají držet. Odbíhají neustále někam pryč. A my je většinou následujeme. Protože jsme tak zvyklí. Úplně nás to odtrhne od toho, co aktuálně děláme. A nepřijde žádné flow.

Řešení je zřejmě evidentní. Zkuste se zase naučit soustředit se vždy pouze na jednu věc. Snáz se to řekne, než provede. Ale je to důležité.

Strach z neúspěchu

Občas potřebujeme udělat něco, co je pro nás nové. Možná je to ale důležité a tak je to na našem seznamu úkolů i přesto, že vlastně úplně nevíme, jak na to. Máme strach začít, protože máme pocit, že na to nejsme dost dobří. Že úkol nesplníme tak, jak bychom si přáli. A to vede opět k prokrastinaci.

V tomto případě je potřeba si uvědomit, že dokud nezačneme, nikdy v tom nebudeme dobří. Zní to možná jako klišé rada, ale přesto ji téměř nikdo nedodržuje.

Je pravda, že první pokusy stojí často za houby. Ale bez prvních pokusů ty úspěšné nikdy nepřijdou. Takže pokud se chceme někam posunout, musíme tomu často pár neúspěchů obětovat. To je v pohodě. Patří to k tomu.

Psychický blok

Psychickým blokem by se teoreticky daly nazvat všechny výše uvedené důvody. Myslím si ale, že je velmi zajímavé se na to podívat blíž.

Úkoly, místo kterých prokrastinujeme, nemusí vždy být nepříjemné a nemusí být ani složité. Může se však stát, že je máme spojené s nepříjemnými pocity.

Stává se to i mně v rámci svých projektů. Projektů, které miluju. Všechno, co dělám, mě baví. Občas ale dovlím, aby mě celý projekt až příliš stresoval. Moc se do všeho zamotám. A začne to pro mě být těžké. Úkoly jako takové mi nevadí. Ale celý koncept projektu je pro mě stresující záležitost. Samozřejmě je to ale pouze v mojí hlavě. Jen já to tak vnímám a vůbec to tak nemusí být.

Když mám pak naplánovaný nějaký úkol spojený s oním projektem, automaticky mám vůči němu blok. A pořád ho odkládám. Úkol samotný je však většinou něco, co dělám ráda. Jen se k tomu nemůžu donutit.

Mysl si totiž stres přiřadila právě i k tomu úkolu. Ke všemu, co je s tím spojené. A považuje to za nepříjemnou záležitost. A dokud si neuvědomíme, že za tím vězí právě tohle, do úkolu se budeme nutit velmi těžko. Tyto myšlenkové procesy totiž v naší mysli probíhají už automaticky a jediné, co vnímáme, je, že nás zkrátka úkol stresuje. Když si uvědomíme, že to není tak úplně pravda, je mnohem snazší se do toho pustit.

Podobné myšlenkové procesy a emocionální asociace ale rozebírám podrobně v TOMTO článku. Koncepčně je zaměřený na myšlenkový proces při emočním jedení. Postup ale funguje skvěla třeba právě i proti prokrastinaci.

Tipy

„Tak jsme si uvedli pár běžných důvodů, proč prokrastinujeme. To je hezké. Ale co s tím?“

Je fajn zjistit, z čeho naše nechuť vlastně pramení. A až podle toho hledat řešení. Dám vám ale pár tipů, které se osvědčily mně.

Seznamy úkolů

Maličkost, ale hodně pomůže. Každý večer si píšu seznam úkolů na druhý den. Dřív, když jsem měla ve všem skutečně chaos, jsem do úkolů vždy zakomponovala i věci jako „umýt si vlasy“. Abych nezůstala zaseklá u rozhodování co, kdy a jestli.

Mně osobně skutečně pomáhá technika, kterou Petr Ludwig popsal ve své knize Konec prokrastinace. Napíšu si jednotlivé úkoly na různá místa na papíře. Ne do sloupce pod sebe. A až je vypíšu všechny, spojím si je šipkami. Od toho, který chci udělat jako první až po ten poslední.

Pomáhá to, protože když píšeme úkoly pod sebe, snažíme se uvažovat chronologicky. Snažíme se lovit úkoly z hlavy v pořadí, ve kterém je chceme udělat. A to je těžké, protože ty úkoly v hlavě seřazené samozřejmě nejsou. Spíš tam tak nějak…plavou jeden přes druhý. Když je hodíme na papír a až pak seřadíme, je to mnohem snazší.

Je také fajn zařadit ten nejtěžší úkol jako první. Máme totiž ještě dostatek energie.

Stává se, že nezvládnu splnit všechny úkoly, které jsem si na daný den zadala. Ale to nevadí. Jde hlavně o to, abych nebyla zaseknutá. Abych věděla, co bych chtěla udělat a v jakém pořadí. Bez seznamu úkolů jsem často ztracená, jelikož mám na práci vždy mnoho věcí najednou. A pokud si předem nevytyčím ty důležité, které je třeba udělat nejdřív, je to chaos.

Technika Pomodoro

Metoda, kterou vyvinul Francesco Cirillo a také o ní napsal knihu. Přiznám se, že celý koncept tak, jak ho popisuje, nepoužívám. Přesto pro mě ale jakýsi „výňatek“ z jeho metody byl vždy velmi užitečný.

Technika bohužel nemá nic společného s rajčatovou omáčkou. I když by možná bylo občas fajn místo našich povinností dělat třeba Pizzu. Vychází z toho, že je při ní použita kuchyňská minutka.

Francesco usiloval o to, abychom si do hlavy zasadili jiné vnímání času a tolik se nestresovali s tím zavedeným. Proto místo běžných jednotek času určil „jedno pomodoro“. Je to úsek dlouhý většinou 25-30minut, ale konkrétní čas si určujete sami. Technika stojí na tom, že jakmile začnete pracovat, nastavíte si minutku na vámi určenou délku jednoho pomodora. A pracujete. Po každém pomodoru si vyměříte přibližně pět minut pauzu. A asi po čtyřech pomodorech za sebou by už pauza měla být delší.

Autor také do metody přidává různé další vychytávky. Například to, že prvních pět minut by vám mělo sloužit k přípravě a posledních pět minut k jakémusi shrnutí a dokončení bloku. Také následně v knize popisuje využití metody ve firmách a v týmech.

Součástí je také to, že když vám běží pomodoro, soustředíte se jen na svůj úkol. Kdykoliv vás napadne nějaká myšlenka, musíte ji zahnat a vrátit se hned zpět k práci. Pokud je však myšlenka důležitá, zapíšete si ji na připravený papír. Od práce se neodkláníte dokud neskončí pomodoro, pokud to není skutečně opravdu urgentní.

Co funguje mně

Já však používám velmi strohý výňatek celé metody.

Když se opravdu nemůžu k práci donutit, nastavím si časovač například na 25minut, případně i méně. A udělám sama se sebou dohodu. Po dobu, kdy časovač běží, se budu věnovat práci, kterou musím vykonat a budu se skutečně soustředit jen na ni. Jakmile ale vyměřená doba skončí, nemusím s úkolem dál pokračovat, pokud nebudu chtít.

Začít je najednou mnohem snazší, jelikož nemáme pocit, že nás čeká nějaký obrovský úkol. Je to zkrátka jen pár minut a pak můžeme přestat. To zvládnem. Je také snazší se soustředit, jelikož víme, za jakou dobu budeme mít dovoleno se zase rozptýlit.

Co se ale většinou stane? Po chvíli časovač vypnu. Jelikož se dostaví flow. A místo 25minut pracuji třeba dvě hodiny v kuse. I když je koncept pauzy po každé půlhodině super a logicky dává smysl, mně osobně nevyhovoval. Měla jsem naopak pocit, že mě to ruší. Že by to vždy usekne myšlenky a po pauze už neplynou snadno. Rozhodně mi to ale vždy pomůže se do úkolu pustit.

Patronovo zaklínadlo

Tohle funguje v případě psychických bloků. Popisuji ho v tom článku, který jsem již zmiňovala. Je to technika, kterou jsem si vymyslela, abych si místo nepříjemných pocitů přiřadila k podnětu něco jiného. A myšlenky na něj následně už nebyly tak stresující.