EMOČNÍ JEDENÍ A ŽIVOTNÍ SMYČKA

Emoční jedení na většinu z nás působí jako nějaké monstrum, které nás ovládá. Poručí nám jíst a my ho poslechneme. A ne a ne se z jeho spárů vymanit. Často už ztrácíme přehled o tom, co vlastně bylo oním spouštěčem naší aktuální jídelní eskapády. Tak nějak se to…děje. Jako bychom byli loutkami a někdo tahal za nitky. Co s tím? A kdo za ty nitky vlastně tahá?

Možná už víš, že emoční jedení (emoční přejídání, záchvatovité přejídání…) s jídlem jako takovým vlastně až tak nesouvisí. Jídlo není původcem Tvého neštěstí. Je to spíš jakási první pomoc. Forma instantního štěstí, které v tu chvíli tak potřebujeme. Jídlo v nás totiž evokuje pocit komfortu a štěstí. Máme jej spojené s příjemnými událostmi, bezpečím, uspokojením a zároveň nám při trávení pomáhá cítit určité příjemné hormony. Jídlo je pro nás forma rozptýlení od hlubší příčiny. Ale od jaké?

Jídlo pro nás hraje roli:

1) Náplasti

Potřebujeme se rozptýlit od určitých faktů, které nedokážeme unést. Potřebujeme ulevit od stresu a vytvořit si pomyslný „ochraný polštář“. Musíme zajíst emoce, které nedokážeme zpracovat a neustále vyplouvají na povrch.

2) Výplně

Nebo se naopak cítíme hluboce nenaplněni. Nic nám nepřínáší radost a štěstí. Necítime se vyrovnaní. A jídlo je nám tedy takovým pomyslným světlem na konci tunelu. Jedna z mála příjemných věcí, kterou v průběhu dní zažíváme.

Takhle napsané to zní docela logicky, že? Proč je tedy tak těžké tu skutečnou příčinu odhalit? A ještě těžší se jí zbavit. Proč se občas zdá nemožné identifikovat, odkud přejídání pramení? Proč nám nepřipadá, že je to vyvolané přímo nějakou emocí? Přímo nějakou událostí? Přímo nějakým traumatem? Proč se zdá, že se to zkrátka jen děje?

Příčiny emočního jedení

Všechny tyto příčiny se totiž většinou nedějí „na povrchu“ naší mysli. Naše vědomé myšlenky se kolem nich netočí. Naopak, čím nepříjemnější je náš „vnitřní stav“, tím více ho naše vědomá mysl často popírá. Tím více se ztrácíme v jakési myšlenkové mlze. Neuvědomujeme si, co se v nás skutečně děje. Jsme konstatně ve stavu zapření. Ta příčina v nás ale pořád je. A pořád nás činí nešťastnými. No a jak jsem zmínila, čím zoufaleji se cítíme, tím více skutečnost popíráme. A jídlo je v popírání ideální parťák. Protože jsme se naučili, že v nás vyvolává umělé stavy chvilkového štěstí.

Pomáhá zaměřit se dovnitř do sebe sama. Uvědomovat si své myšlenky. A vědět, že ne všem musíme nutně věřit. Vědět, že je v pořádku a jsme v bezpečí kdekoliv se právě nacházíme. Pomáhá orientovat svůj mindset pozitivně a žít tak spokojenější a kvalitnější život. Pomáhá to hodně. Ale co když ani to nestačí? Co potom? Dá se jít ještě nějak víc do hloubky? Dá se to řešit ještě nějak podrobněji?

Rozhodně ano! Zřejmě jste se ocitli v něčem, čemu já osobně říkám „smyčka“. Pojďme si to tedy nejdřív vysvětlit. A vezmeme to úplně od začátku. Slibuju, že na konci to do sebe zapadne naprosto perfektně.

Proces smyčky

1) Původce škody

Na začátku byla nějaká proměnná. Mohla to být životní událost, mohla to být osoba. Mohla to být dokonce i myšlenka. Obecně tomu ale budeme říkat událost. Jelikož je to nějaký bod v našem životě, který nás ovlivnil.

2) Reakce

Na tuto událost jsme nějak zareagovali. Vyústila do našeho prožitku. Nemuseli jsme si to však plně uvědomit a nebo jsme to nezvládli zpracovat. Reakce tak zůstala v nás. Zůstala v nás jako naše nálada, ze které se postupně stala součást naší mysli.

3) Znovu a znovu…

Pokud nejsme schopni se s naší reakcí na událost vyrovnat (procítit emoce, uvědomit si myšlenky a posunout se dál), zůstává v nás. Cítíme se tedy každý den stejně. Reakci pořád prožíváme. Naše tělo ale složitě rozeznává mezi myšlenkou a fyzickou realitou. Takže pokud prožíváme reakci znovu a znovu, tělo má pocit, že se událost znovu a znovu opakuje.

4) Automatizace

Cokoliv opakujeme znovu a znovu, stává se pro nás automatické. Nebo-li stane se z toho implicitní vzpomínka. Návyk, něco, co si nevybavujeme vědomě. Jakýsi program, který si v sobě neseme. A tento program se stane součástí nás samotných. Ovlivní to, JAK jsme.

5) Chování a život

To, jak jsme, ovlivňuje to, jak se chováme. A to, jak se chováme, ovlivňuje, jak vypadá náš život. Naše vzorce chování tvoří to, jak reagujeme, jak žijeme, jak se cítíme, vše. Protože většinu akcí děláme právě na základě implicitních vzpomínek, automaticky.

6) Prožitky

Náš život nám následně opět vytváří prožitky. A tyto prožitky se emočně často téměř shodují s původní událostí. Jelikož právě na základě té jednáme a konáme. To samozřejmě ještě více posiluje naši reakci, se kterou se neumíme srovnat (nebo ani nevíme, že existuje) a následně upevňuje naše vzorce chování. Vytvořili jsme si v mozku neuronové vazby a neustále je posilujeme.

7) Potřeba rozptýlení/výplně

Proces, který jsem popsala výše, určuje, jaký život si tvoříme a jak se v průběhu něj cítíme. Často to vede právě k tomu, že si vytváříme potřebu se rozptýlit, protože to JAK jsme, je příliš nepříjemné. A nebo naopak vytváříme tak neuspokojivý život, že potřebujeme neustálou vnější výplň. Toto následně vede k emočnímu jedení. A nemůžeme si pomoct. Nejde to zastavit. Protože tak jako vzorce, které toto kolečko začaly, i přejídání se už je automatické.

Zasekli jsme se tedy ve smyčce. Vytvořili jsme si vzorce, které vytvářejí naši životní situaci. A naše životní situace znovu vytváří tyto vzorce. Naše traumata (tedy události, na které jsme reagovali) jsou v nás stále aktivní. Neseme si je s sebou životem. A vytvářejí pro nás nepříjemné situace.

Může to být důvod, proč vás určité věci iritují, aniž by to bylo logické. Může to být důvod, proč nedokážete být plně produktivní. Může to být důvod vašeho stále znovu se opakujícího cyklu práce a vyhoření. Důvod, proč váš život nevypadá tak, jak byste chtěli.

Jak už jsem ale řekla, všechny tyto nepříjemné věci ale nejsou 100% vědomé. Na venek to často vypadá úplně jinak. Neustále udržujeme nějaký „vnější obrázek o sobě sama“. Ale mezi tímto obrázkem a tím, jak skutečně jsme, je propastný rozdíl (i o tom více v tomto ČLÁNKU). Chceme si ale udržovat tu iluzi. Protože je to příjemnější. A k tomu nám pomáhá jídlo.

Jaké je tedy řešení?

Abychom se ze smyčky dostali a vyřešili tak zároveň tu nejhlubší příčinu emočního jedení, musíme vysledovat, kde to začalo. Může to být cokoliv, vlastně i drobnost. Proto je důležité provést podrobnou analýzu a klást ty správné otázky. S událostí se musíme srovnat a je tedy důležité změnit i náš pohled na emoce a vnímání obecně. Následně musíme vysledovat vzorce, které z ní vycházejí. Protože i když už příčinu konečně zpracujeme a dovolíme si jít dál, je pravděpodobné, že si podobné prožitky vytvoříme znovu. Vzorce jsou v nás již pevně zakořeněné.

Vysledovat své vzorce chování také vyžaduje spoustu pozornosti. Jelikož u spousty věcí si ani neuvědomujeme, že by mohly být jinak. Pro nás to tak prostě je a tečka. Je to naše realita. Jakmile ale vzorce máme, můžeme je začít vědomě měnit.

Já osobně k tomu používám kombinaci jednoduchých každodenních cvičení a meditace. Díky tomu tak trénuji nové vzoce. Které se postupně automatizují místo těch starých.

Náš mozek je totiž neuroplastický. A to znamená, že ty shluky neuronů, které jsme si vytvořily, ty pletence, nejsou na stálo. Nebo tedy nemusí být. Většinou už nám ale zůstanou právě kvůli tomu, že uvízneme ve smyčce. Nicméně z fyzického hlediska je naprosto možné a normální tyto vzorce měnit.

Já sama u sebe jsem našla vzorců spoustu. Již roky zpět jsem si začala všímat, že určité nepříjmné věci se opakují pořád dokola. Začala jsem si všímat určitých myšlenkových chodů, které nebyly logické. A různých sebedestruktivních návyků. Například to, že když jsem byla dítě, nabyla jsem dojmu, že musím dokázat, že i jako žena dokážu být schopná a ambiciozní. To vedlo k tomu, že jsem se neustále za něčím hnala, mnohokrát vyhořela a nebyla nikdy šťastná. Jakmile jsem si ale plně uvědomila příčinu a začala na ní pracovat, vše se zlepšilo.

Týká se to samozřejmě i mého emočního jedení. Naučila jsem se lépe orioentovat svoji mysl. Naučila jsem se ale také srovnat se svými traumaty.

Pokud si chceš přečíst mé další zkušenosti se smyčkou a obecně se o ní dozvědět ještě o něco víc, můžeš mrknout také na tento článek.

Smyčka je nicméně téma, které mě hluboce zaujalo. A vytvořila jsem program, který lidem pomáhá dostat se věcem na kloub, uvědomit si své vzorce a změnit svůj život k lepšímu.

V úvodu tohoto článku jsem se ptala, kdo tahá za nitky té loutky, kterou se cítíme být. Jak to tedy je? Paradoxně jsme to samozřejmě opět my sami. Naše tělo se nám snaží ulevit tím, že to, co procvičujeme často, zautomatizuje. A tyto automatizace nás následně řídí. Můžeme to ale využít i ku prospěchu! Můžeme se nejen zbavit těch škodlivých programů, ale také vytvořit nové!

Na to všechno jsem se ve svém programu zaměřila. Nejen, že vám vysvětlím teorii za tím vším. Společně se v reálném čase dobereme problému i řešení. V rámci programu je totiž také spousta cvičení, pracovních listů pro analýzu sebe sama, správně mířených otázek, úkolů a podobně. Půjdeme do hloubky. A aby byl i Tvůj následný trénink nových vzorců snazší, vytvořila jsem pro Tebe deníček, který Tě tím vším provede! Deníček je součástí také a přijde Ti zdarma až domů.

Pokud tedy stále bojuješ s emočním jedením i přesto, že na mindset jako takový jsi se zaměřil/a, budu moc ráda, když se ke mně připojíš v tomto kurzu.