STRACH Z ÚSPĚCHU

Začali jsme nějaký nový projekt. Možná v rámci podnikání, možná studia. Možná jsme se konečně dostali na naši vysněnou pracovní pozici. Možná se konečně pohybujeme mezi lidmi, které jsme dřív jen obdivovali. Vypadá to, že najednou jsme se v životě dostali zase o level dál. Jako něco, co by mohlo být definováno slovem „úspěch“. A my máme důvod slavit! Ale z nějakého důvodu je to to poslední, na co bychom teď dokázali myslet. Přemohl nás totiž syndrom podvodníka (o kterém jsem už kdysi dávno psala článek ZDE), strach z úspěchu a podobné neduhy. Týká se to nás všech a může být velmi nepříjemná záležitost.

Přesně to se stalo v poslední době mně.

Co je to strach z úspěchu?

Je to něco, co spousta lidí nebude chápat a nebude vám to věřit. To je asi nejvýstižnější definice, která mě napadla. Chápu ale, že není úplně všeříkající, tak se na to pojďme podívat blíž.

Strach z úspěchu v sobě většinou nese mnoho strachů najednou. A já vám níže popíšu ty svoje, popíšu vám svůj příběh. Nejdřív si ale pojďme vše vysvětlit, aby pro vás článek měl zase nějakou hodnotu.

Kdy se to děje?

Stačí drobnost. Stačí například to, že vás přijali na dobrou vysokou školu. Vy si ale připadáte, že to musela být náhoda. Že tam nepatříte. A začnete se cítit divně. Začnete mít strach, že na to někdo přijde. Na to, jaký jste podvodník. Ano, to je klasický syndrom podvodníka. Strach z úspěchu je ale taková jeho odbočka.

Často se začne ozývat, když to přestaneme tzv. „hrát na jistotu“ (play it safe). Vytyčíme si vlastní cíle, které nemusí být nijak obrovské. Vybočují ale z naší běžné rutiny. Jsou za hranicemi naší komfortní zóny. Nedržíme se už naučených, pořád stejných vzorců. Uděláme krok do neznáma. Těch kroků musí být ale samozřejmě mnohem víc. Jelikož „úspěch“ (v uvozovkách, jelikož je to velmi subjektivní slovo) neleží hned vedle komfortní zóny. Většinou nestačí to dneska vzít do práce jinou cestou než obvykla a „tadá! úspěch!“ A my nevíme, co nás na této cestě potká. Nevíme ani, co leží krok od naší komfortní zóny. Natož sto kroků. Je to naprosté neznámo. Džungle. Tma. Mlha. Děsivo.

Tento článek bude psaný především v souvislosti s podnikáním. Ale nechápejte mě špatně. Nemusí se to týkat pouze kariéry. Řekněme si například, že chcete zhubnout. Začali jste se stravovat zdravěji, více se hýbat a vaše snaha byla odměněna. Máte deset kilo dole. A vesele pokračujete.

I tady se ale může stát, že se tyto strachy projeví. Změna vaší postavy byla samozřejmě způsobena vaší vytrvalou snahou. Vy si ale najednou začnete připadat, že to byla jen nějaká náhoda. Že okolnosti zkrátka hrály ve váš prospěch. Od okolí začínáte slýchat, že vypadáte opravdu dobře! Vy jste z toho ale pouze v rozpacích. Nejste zvyklí na toto své nové já. Navíc ani nemáte pocit, že byste si to zasloužili, když se to stalo tak „samo“.

Lidé se na vás začali dívat jinak, protože jste se změnili. Ne jen fyzicky, změnila se vaše image. Máte trochu jiné držení těla, zřejmě jste si museli nakoupit nové oblečení. Nejspíš máte i trochu jiné návyky. A najednou vám začne připadat, že to asi ani nejste vy. Že se v této svojí „nové osobnosti“ necítíte dobře. Vaše sebevědomí a komfort rázem spadne na nulu. Kvůli tomu, že jste uspěli.

Krok po kroku

K našemu cíli však šlapeme pomyslné kroky jeden po druhém. Nestane se, že přeskočíme hned na to úplně neznámé místo. Jakmile uděláme krok směrem „do mlhy“ mimo svoji komfortní zónu a trochu se tam rozkoukáme, stane se právě z onoho místa nová komfortní zóna. A tak si ji taháme a taháme dokud nejsme v cíli. Vždy ale musíme udělat další krok ven, směrem do neznáma. To zůstane děsivé až do chvíle, kdy se naučíte (s nadzákou) neděsit se děsivého („neděsit se děsivého“ že bych vymyslela nový jazykolam?)

Občas se ale stane, že jeden krok uděláte větší. Že to bude spíš skok než krok. Ocitnete se tak na místě děsivě vzdáleném vašemu základnímu táboru (vaší komfortní zóně). Na místě, které nemáte zmapované. Jste vyděšení. Máte pocit, jako by na každém rohu číhalo nějaké nebezpečí. Vy ale ani nevíte kde a jaké.

Můj příběh

Jak to bylo se mnou? Pojďme si to povědět. Týká se to samozřejmě tohoto projektu. Projektu, o který neustále pečuji jako o své miminko. Opravdu to tak je. Všechno, co v rámci něj vytvořím, ať už je to článek, produkt, kurz…, vytvářím s tím nejlepším záměrem. Chci vám předat hodnotu, ne jen slova. A skutečně mi záleží na každém jednotlivém čtenáři. Záleží mi na tom, abyste si ze všeho odnesli co nejvíc. Záleží mi na tom, abych vám pomohla. Vím samozřejmě, že každý má svoji cestu a toto přesvědčení také aktivně propaguji. Vím tedy, že nemůžu pomoct každému. Vím, že někomu toho předám hrozně moc a někdo si o tom samém obsahu bude myslet, že je to hloupost. Vím to. A věřím tomu, že pokud i vás už někdy potkal syndrom podvodníka či strach z úspěchu, vy jste to z logiky věci věděli taky. Věděli jste, že vaše pocity vlastně nejsou ničím opodstatněné.

Jaký z našich pocitů ale vlastně logicky opodstatněný je, že?

V jednom měsíci jsem zažila právě onen zmiňovaný skok. Objednávky a vlastně veškeré reakce se mi zvedly asi trojnásobně oproti předchozímu období. (A abych pravdu řekla, ani předtím to nebylo úplně málo. Vše ale probíhalo postupně.) Začalo mi chodit spoustu E-Mailů. A byla jsem požádána o rozhovor do internetového magazínu. Super! Nebo ne?

Už jsem si zvykla na to, že vystupuji ze své komfortní zóny. Už neváhám a ten krok vždy udělám. Pokaždé je to naslepo, do neznáma. Vždycky jsem navíc byla člověk, který má rád změny. A k tomu také člověk ambiciozní a sebejistý. Nečekala jsem tak, že by se mě tyto věci mohly nějak výrazně dotknout. Určité strachy samozřejmě pociťuji celou dobu, ale už jsem se naučila neděsit se děsivého.

Ale tenhle skok? Ten mě vyděsil!

Nakonec se mě to dotklo v obrovské míře. V této chvíli je to už naštěstí za mnou a já jen lituji, že jsem se do článku nepustila dřív. Byla bych totiž schopná všechno vykreslit mnohem lépe. Teď už jsem z toho venku a popisuji to už pouze jako „divák'“ a ne přímý účastník. Jako bych se dívala na film.

Co se ve mně vlastně odehrávalo?

Začala jsem cítit nevysvětlitelný strach. Paniku, která neodcházela. Byla jsem velmi daleko od svojí komfortní zóny vším, co jsem zrovna dělala. Sešlo se toho hodně najednou a vyhodilo mě to z mého základního tábora někam daleko do hlubokých lesů. Po celou dobu jsem měla pocit, že nejsem v bezpečí. Že nemám žádnou jistotu. Že se nemůžu o nic opřít. Připadala jsem si jako ztracené štěňátko v džungli.

Najednou jsem byla na můj vkus příliš na očích. A byla jsem ke všemu příliš připoutaná. Až moc mi záleželo na všem a na všech. Byla jsem ochotná vydat ze sebe všechno, abych pomohla byť jen jednomu člověku. A pořád jsem. Už jsem ale smířená s tím, že i tak to možná nedokážu. A že je to v pořádku. Bylo to ale těžké smiřování se.

Bála jsem se otevřít E-Mail. Protože co když se dozvím, že je něco špatně? Víc očí přece víc vidí? Co když jsem si něčeho nevšimla? Co když se dozvím, že jsem nemohla nijak pomoct? Co když se dozvím, že jsem něco pokazila? Co když všichni odhalí, kdo opravdu jsem a nebude se jim to líbit? (Ukázkový syndrom podvoníka)

Došlo to tak daleko, že jsem chvíli nebyla schopná normálně fungovat. Měla jsem najednou ze všeho hrůzu. A přidávaly se k tomu další strachy. Co když dělám všechno špatně? Co když se něco pokazí a já budu bez peněz? Jsem na podnikání moc měkká? Nemohla bych být neviditelná? Prosím!!

Plně jsem si uvědomovala, že všechny mé psychologicko-filozofické myšlenky se teď mezi lidmi začaly skutečně šířit. Byl to pro mě podobný pocit, jako byste si četli v nějakém mém tajném deníčku. Všechno to samozřejmě píšu pro vás. Ale přesto se snažím vytvářet unikátní obsah. Nekopírovat obsah ostatních. Neřídit se jen nějakými trendy. Snažím se psát prostě od srdce. Je to srdeční záležitost. A ty vás vždycky dělají zranitelné (což ale není nutně špatná věc :)).

Měla jsem navíc pocit, že jsem na všechno ve svém životě sama. Bydlím sama a veškeré projekty, které jsem doteď měla, jsem řídila sama bez cizí pomoci. A že se o to najednou nedokážu postarat. Že nejsem dost stabilní. Že nevím, kudy kam. Opravdu jsem měla pocit, že stojím ve tmě v lese, tápu a za každým stromem číhá nebezpečná šelma. Jinak to popsat neumím. Panika, hrůza, nejistota, nebezpečí, strach. Stabilita a sebevědomí na nule.

Na dlaních se mi opět vytvořili ekzémy. Ty jsou pro mě takový krásný indikátor stresového období, protože jindy už se mi nedělají. Rapidně se mi zhoršil stav pleti. A dokonce se mi z toho vytvořil i zánět v ústní dutině, který se začal hojit hned jakmile zmizelo toto podivné období.

Veškerá moje energie se změnila. Projevovala jsem se tišeji, nenápadněji. Bála jsem se projevit. Byla jsem jiná. A cítila jsem se hrozně.

Samozřejmě to na mně bylo vidět. Kdykoliv se mě ale někdo zeptal, co se děje, odpověděla jsem:
„Ehh…začalo se mi dařit?“
A dotyčný mě začal přesvědčovat, že je to přece skvělá věc!

Jasně, že je to skvělá věc. Ale asi tušíte, že v té chvíli vám taková věta moc nepomůže.

Na nějakou dobu se ze mě stala hromádka neštěstí. Připadala jsem si, jako bych nedokázala držet krok sama se sebou. Jako by právě bylo zemětřesení a já nedokázala stát pevně na nohou.

A to jen proto, že jsem byla mimo svoji komfortní zónu.

Řešení

Moje velké štěstí bylo, že jsem přesně věděla, co se děje. Přesně o takových věcech přece píšu! Mohla jsem (opět, asi po sto milionté) pozorovat sama sebe jako předmět svých úvah a filozofií. Zářný příklad. Ukázkový studijní objekt.

„Kam asi až může syndrom podvodníka zajít? Je to prostě ten divnej pocit nedostatečnosti, co jsem měla už mockrát? Ten divnej pocit, když si začneš brát peníze za něco, co tě baví? Za něco, čím chceš pomáhat?“

„Jo, Valčo, je to ten pocit. Ale může bejt ještě mnohem hůř. Můžeš kvůli tomu třeba na čas úplně ztratit sama sebe a cítit panickou hrůzu 24/7.“

Díky tomu, že jsem tohle všechno vnímala a věděla, že se takové věci dějí (i když jsem upřímně skutečně nečekala, že postihnou v takové míře mě) toto období nebylo příliš dlouhé a bylo snazší jej překlenout. A třeba tak pomůžu i právě vám. Teď už budete vědět, že i něco takového se může stát. Ale že je to úplně v pohodě. Že to přejde.

Věděla jsem, že je důležité, abych si na tomto místě opět postavila svůj „základní tábor“. Jasně, vždycky se můžete vrátit do toho předchozího. Ale proč byste to dělali? Chcete přece jít směrem ke svému cíli a ne od něj. A tak musíte tou cestou pokračovat dál. CHCETE pokračovat dál. Velmi příhodně jsem také zrovna tvořila podrobné materiály ke stavu, kterému říkám „režim nebezpečí“ (materiály byly součástí mého kurzu o emoční jedení). A přesně tam jsem se celou dobu nacházela.

Nejdřív jsem se tedy pokoušela zklidnit alespoň na pár momentů denně. A až jsem se dokázala plně ukotvit v přítomnosti a věděla, že mi nic nehrozí a že vše je v mé hlavě, byl čas se sebrat. Dát se dohromady.

A víte co? Je to super, ne že ne! Protože svůj „základní tábor“ mám zase o mnoho dál než předtím. Hodně mi to dalo.

Co si z toho vzít?

Článek jsem napsala z více důvodů. Abyste věděli, že se něco takového může stát. Abych šířila povědomí a podpořila vás. Jedním z důvodů bylo ale i to, že chci, abyste viděli, že jsem taky člověk. A že i když stále vymýšlím nové techniky, jak s myslí pracovat, ani všechny mé dny nejsou jen růžové. Možná mi trvá kratší dobu, než je zpátky do růžova nabarvím. Ale jestli mám špatná období? No jasně! V tom jsme všichni spolu.

O to víc, že se mi něco tak nepříjemného stalo kvůli takové „zbytečnosti“. Nemusíme se vždy cítit skvěle. Je v pohodě, když nemáme náladu na svět. Jenom je fajn vědět, že ten náš svět se kvůli tomu nezhroutí a nezčerná navždycky. Že to za chvilku bude zase fajn. A že tomu můžeme dost dobře pomoct!

Ale i „mindset beast“ občas narazí, nebojte! 🙂

ČLÁNEK PŘÍMO NA TVŮJ E-MAIL?

Chceš, abych Ti poslala jednou týdně nový článek do Tvé E-Mailové schránky a Tobě tak nic neuniklo? Ráda to pro Tebe udělám! Níže mi, prosím, zanech svoji E-Mailovou adresu! :)

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.